Povaha
Povahově je kliďas a pohodář. Moc věcí ho z míry nevyvede, a když už náhodou ano, za pár chvil je zase v klidu a opět si přestane všímat toho, co jej rozčililo. Na to, jak klidný je, by ho někteří mohli označit jako hyperaktivního pitomce, co chvíli na prdeli neposedí. To je také z části pravda. Hyperaktivita se u něj projevuje jen v době, kdy je opravdu velice šťastný. Někdy také rád rýpe do ostatních, zvláště když najde někoho nového. To pak zkouší, co si k dotyčnému může dovolit a nejednou to prostě přepískne. Umí se však omluvit a přiznat svou chybu. Zkrátka v těchto případech používá mozek a nechová se jako blbec.
Pokud někomu ublíží, ať už fyzicky nebo v horším případě psychicky, snaží se to jakkoliv napravit. Stejně tak to, pokud jsou lidé kolem něj ve špatné náladě. Nedělá mu to zrovna dvakrát nejlíp, neb je hodně citlivý na změny v náladě. Snaží se pomáhat osobám kolem sebe bez ohledu na své vlastní problémy, kterých má až nad hlavu a mnohdy si s nimi jednoduše neví rady. Také rád tráví čas o samotě. Vlastně… je sám pořád. Přátel si váží, ale věří jen málokomu, a jakmile ztratí důvěru, jen těžko si ji k dotyčnému vybuduje znovu. Moc toho nenamluví, ale ukecaný dokáže být dost. Proto se někteří poměrně vyděsí, když se s oním málomluvným Farrem setkají podruhé a on stále mele pantem, neschopný hubu zavřít.
Střídají se tak u něj dny šťastné a poměrně hyperaktivní a dny útlumové, kdy jen sedí a zírá do zdi. V takovýchto dnech se z něj stává mrzoutský blbec. I když srandu pochopí, nezasměje se. Jen pokrčí rameny, či vás odbyde mávnutím ruky. Párkrát ho označili za schizofrenika, a i když jím možná je, zatím to své osobě nepřiznal. Také k tomu prozatím neměl žádný důvod.
Dále také zbožňuje zvířata a malé děti, u nichž jej dost mrzí, pokud ho jejich rodiče označí za pedofilního úchyla a pošlou do háje. Popravdě na dítě by nikdy nevztáhl ruku, stejně tak jako na jakékoliv zvíře. Nepočítají se sem samozřejmě pavouci – těch se opravdu děsí, a ostatní členovci či jedním slovem hmyz. Sice rád lapá motýli do pracek, ale sáhnout na ně rukou? Kdepak. Štítí se a bojí přespříliš. Na některá zvířata pak pohlíží pouze jako na kus žvance. Díky tomu nechápe vegetariány a vegany. Ale nesoudí je. Stejně jim jednou všechno jídlo dojde a pak se bohužel bude muset přejít na kanibalismus, kdy se právě vegani budou chovat ve velkém a prodávat balení v pytlících. Alespoň takto si představuje budoucnost lidstva, takže podle něj je lepší být… no, všežravec, čili nerozhodovat se nad tím, jestli je zabíjení zvířat humánní či nikoliv.
Snad poslední věcí na seznamu je jeho sebevědomí. Sahá do nebeských výšek, takže je občas potřeba mu přistřihnou křidýlka, aby vám neuletěl.
Minulost
Dějství první
Psal se rok 1990 když se na podzim narodil on. Hnědovlasé dítě. Byl zde první a chvíli po něm přišel na svět jeho mladší bratr. Tím jediným, čím se od sebe lišili, byla barva očí. Jejich rodiče byli obyčejní pracující lidé žijící v jednom z těch velkých Amerických měst. Chlapci se tedy měli jako v bavlnce. Nechybělo jim nic a nikdo by si ani nepomyslel, že by jim někdy něco snad nedej bože chybět mělo. Dny běželi klidně. Chlapci rostli bok po boku a začali se odlišovat čím dál víc. Z jednoho se stával rozmazlený fracek, zatímco druhý byl vděčný i za maličkost. Postupně se sami sobě začali stále více odcizovat. Jejich pouto však nezmizelo. Stále se na sebe obraceli, pokud s něčím potřebovali pomoci. Farr svého bratra učil přírodním vědám, s matkou pak probíral nadpřirozeno a s otcem… s tím se mohl bavit pouze o výsledcích ve škole. Pokud šlo o dobré známky, byl otec přísný na oba dva, ale vždy si byl Farr vědom toho, že mladší bratr u otce bude vždy na prvním místě. Mortimer, jeho bratr, byl vždy zapálený do fotbalu stejně tak, jako jeho otec. V tomto odvětví si ti dva skvěle rozuměli, zatímco Farrova hlava tohle nepobírala. Nebavilo jej sledovat, jak do sebe hráči vzájemně narážejí ve snaze vzít tomu druhému balon. On raději tiše seděl, hleděl z okna nebo si četl a následně si o tom povídal s matkou. S každým přibývajícím rokem se z nich stávali dospělejší lidé. Mortimer se prosadil ve fotbalovém týmu, takže otec s matkou stále jezdili na zápasy podpořit svého milovaného synáčka. Farr zůstával doma a četl nebo hrál na kytaru, či brumle. Oba bratři vystudovali ve svém oboru a zdálo se, že celá rodina spadla do divného zaběhlého stereotypu. Každý rok pak jezdili po Amerických městech. A tam se to taktéž jednou stalo.
Dějství druhé
Farr stál před jedním z kostelů ve městě, kam odjeli na dovolenou a přemýšlel o své vlastní existenci, když mu na rameni přistála ruka. „Copak bráško? Zase přemýšlíš o tom, co se muselo nutně před x lety stát, abychom tu mohli být?“ Odstrčil od sebe dotěrného bratra a zamračil se na něj. Pak opět svůj pohled přesunul podél zdi kostela. Už tu stál poměrně dlouho, ale matka si šla koupit pár věcí a jemu to nijak zvlášť nevadilo. Byl rád, že mohl zůstat venku a obdivovat kostel postavený v blízkosti obchodu, v jehož útrobách matka zmizela. Nakupování osobně moc nemusel, takže se raději držel venku. „Ano, o něčem takovém. Vadí to snad tvé dočasné existenci?“ Svého bratra urážel poměrně často a většinou to skončilo… bratr se napřáhl a jednu mu vrazil. Skončil tak na zemi, stíraje si krev co mu vytékala z nosu. „Ale chlapci, řekli jsme si přeci, že tohle na dovolené nebudete provozovat. Chovejte se slušně.“ Matka tímto výstupem uchránila mladšího bratra před tím, aby skončil na zemi stejně jako Farr. Na svou obhajobu neřekl nic. Pouze zmlkl, sklopil hlavu a odploužil se dál.
Celou dobu pak mlčel a jen se modlil, aby tahle dovolená už konečně skončila. Po večeři, když seděl ve svém hotelovém pokoji, za ním přišla matka. Sedla si vedle něj na postel a chvíli jej jen v tichosti pozorovala. „Farre, proč jsi bratra provokoval? Vždyť víš, že o to, o co se zajímáš, nemá zájem. Dokonce i tvůj otec ten zájem postrádá. A popravdě ani mě to nikdy moc nezajímalo.“ Ta poslední vyřčená slova jej ranila. Už takhle toho v životě ztratil hodně a teď dokonce i důvěru ve svou matku. Hůř snad dopadnout nemohl. „Tohle sis snad mohla nechat pro sebe!“ Bylo to poprvé, co na ní zakřičel. Vždycky tak umírněný a najednou tohle. Sám byl svým chováním poměrně zmatený, takže se urychleně zvedl a vyběhl z pokoje. Prostě jen potřeboval být chvíli sám. Jenže to oni nedokázali pochopit. Ne v tuto chvíli.
Dějství třetí
Dostal se do parku, přičemž doufal v to, že ho rodina nebude pronásledovat. Jakmile se několikrát přesvědčil, že alespoň zatím nikde v okolí nejsou, sedl si na lavičku a zavřel oči. Pomalu se uklidňoval a přitom přemýšlel o všem, co za dnešek udělal. Bylo toho poměrně dost. Jenže to bohužel už nešlo vydržet. Z jeho rozjímání jej po několika chvílích vytrhl zvuk přibližujících se kroků. Zvedl se tedy z lavičky, že raději půjde ještě dál, neb o žádný kontakt, byť s kýmkoliv neměl sebemenší zájem. Jaké pak bylo jeho překvapení, když místo někoho z rodiny uviděl jen kousek od sebe stát kočku. Jenže ne žádnou domácí Micku. Tohle zvíře mu přišlo jednoduše obrovské. Černé pruhy se vyjímali na oranžovém podkladu srsti. Šelma zírala přímo na něj a nevypadalo to, jako by se jej bála, či cokoliv jiného. Jen v klidu stála a pozorovala jej stejně tak, jako on pozoroval ji. Od nedůvěry přešel jeho postoj ke zvědavosti. Velmi opatrně si dřepl a mohl tak šelmu lépe pozorovat. Avšak, jen tak učinil, tygr se dal do pohybu. Několika skoky byl u něj. Farr nestačil udělat nic. Kočka však také nic jiného neudělala. Zdálo se, že si jej prohlíží ještě o něco pozorněji. Pak k němu natáhla hlavu a poměrně důkladně očichala cosi na jeho rameni. Ne, že by mu to bylo zrovna dvakrát příjemné, ale ohromení, kterým byl prosycený, mu nedovolilo pohnout se ani o píď. Čekal na to, co bude dál. Teď už prostě nemohl ucouvnout, ale neodvážil se ani ke zvířeti natáhnout ruku. Natož se ho byť jen konečky prstů dotknout. Po prozkoumání jeho ramene si tygr odfrkl, pak zvedl pohled a zadíval se mu přímo do očí. Až teď si toho všiml. Nebyli to oči dravce, které se na něj z hlavy šelmy dívali. Jeho ohromení teď ještě narostlo. Takže všechny ty pověsti… vlastně jsou pravdivé. V tu chvíli, kdy si tohle uvědomil a chystal se tedy kočku pohladit, však udělala něco, co zrovna teď nečekal. Kousla jej do ramene a pak jednoduše… utekla. Tiskl si krvácející rameno a přitom sledoval vzdalující se poněkud rozmazanou siluetu, která dřív bývala kočkou. Pak se ten flek, postavil na zadní a šel po dvou. Víc si toho nepamatoval, neboť při svém pokusu vstát sebou flákl.
Probral se až další den ráno. Ukrutně jej bolela hlava, přičemž rameno téměř necítil, i když mu v něm občas zaškubalo. Co ale věděl stoprocentně, bylo to, že ho pokousal kočkodlak. Zvedl se z postele a chvíli u ní jen stál, než se mu přestane točit svět. První co bylo, pak velmi rychle zamířil na záchod, neb mu žaludek poslal nestrávené zbytky z večeře poměrně rychle zpátky. Kvůli němu museli rodiče jejich dovolenou zkrátit, takže na něj byl naštvaný nejen bratr.
Dějství čtvrté
Doma se opět vrátil k zaběhnuté rutině. Teď však měl nos místo v knihách zanořený v počítači když si vyhledával vše na téma dlaka, který jej pokousal. Rameno se mu poměrně rychle zahojilo, takže musel vymýšlet, jak ránu učinit ještě chvíli viditelnou. Patlal si tedy na rameno hmotu, z níž následně ránu vytvaroval. O kočkodlacích se dozvěděl poměrně zajímavé informace, ale děsilo jej, že by se měl stát jedním z nich. Avšak, po zlepšení jeho smyslů mu pak bylo naprosto jasné, že už nemá na vybranou. Navíc nov již klepal na dveře a domáhal se jeho pozornosti každým dnem stále více. Nakonec nadešel den, kdy na obloze nesvítil ani úzký srpek měsíce. Ten večer se pak zamkl na zahradě v altánku a čekal. Možná se nic nestane, ale nechtěl to pokoušet. Proměnil se krátce potom, co odbyla desátá. Z celé té doby si nic nepamatoval. Až ráno se probudil namáčknutý u stěny a překvapivě nahý. To mu v tu chvíli bylo jedno. Horší byla ta spoušť, kterou v altánku zanechal, když jej urychleně opouštěl. Nepamatoval si nic od té doby, co se z něj stalo to zvíře. Poněkud ho to děsilo. Chtěl vědět alespoň to, jak vypadá.
Kvůli své zvědavosti se ještě toho dne vypravil do lesa, aby se na kočku podíval. Sedl si tedy k jedné z kaluží a přemýšlel, jak to provést. Dalo mu poměrně zabrat, než na to přišel, tudíž se mu předtím přeměnila třeba jen jedna část. Avšak jakmile přeměnu zvládl celou, postavil se a naklonil nad kaluž. První, čeho si všiml, byla poněkud zvláštní barva. Otočil tedy hlavu, aby se přesvědčil, jestli je opravdu celý bílý. Znovu se naklonil nad kaluž. Tentokrát si dokonce všiml ještě pořádně nenarostlé hřívy. Dost jej to překvapilo, neboť čekal, že se promění v tygra, stejně jako ta osoba, co jej kousla. Nestalo se tak a dalo by se říci, že byl poměrně rád, že na sebe nevzal podobu tygra. Ty šelmy nikdy moc v lásce neměl.
Dějství páté
Domů se vrátil až večer, neb po zbytek dne pronásledoval lesní zvířata. Nic neulovil, ale zatím neměl hlad, takže se tím nijak netrápil. Výslech, který pak proběhl ze strany rodičů, se mu dvakrát nelíbil. „Co se stalo, že se tak hrozně vyptáváte?“ Obořil se na ně po chvíli a sjel je naštvaným pohledem. Ani večeři si člověk nemůže sníst v klidu. „Někdo prý venku viděl potulovat se obrovskou bílou kočku. Měli jsme o tebe strach. To je vše. Ale také bychom byli rádi, kdybys teď nějaký čas nechodil moc ven. Víš… budou ji nahánět. Chtějí si její hlavu pověsit na zeď.“ Tohle mu stačilo. Zvedl se od stolu a vyběhl do svého pokoje. Tady nemohl zůstat. Popravdě se v dohledné době nechystal někomu odevzdat svou hlavu, aby se pak vyjímala nad krbem, zatímco kůže poslouží jako kobereček. Sbalil si tedy věci pro případ nouze, rodičům napsal dopis a vypravil se v noci zpět do lesa. Ani nevěděl, proč to dělá, ale chtěl místní historce dát za pravdu. Ihned na kraji se proměnil a bez reptání se vřítil přímo do jedné z pastí. Nejspíše jej tam zahnal hlad, který začal pociťovat, jakmile se proměnil. Na zakrytou jámou vysela na laně upevněná kýta. Neváhal moc dlouho. Hlad byl opravdu velký, takže se rozběhl a ve skoku do masa zatnul drápy. Zhoupl se a v tu chvíli provaz povolil a on se zřítil i s kusem masa do jámy pod ním. Zpanikařil a zoufale se snažil dostat ven. Nemohl se proměnit, protože by to lidem jistě přišlo divné. Několikrát se z jámy snažil dostat, ale pokaždé marně. Sedl si nakonec po několika marných pokusech na zem a čekal, až si pro něj přijdou.
Přišli až druhý den ráno a jemu se za tu dobu podařilo již sežrat celou nástrahu. Teď zaklonil hlavu a pozoroval tváře, které na něj shlíželi dolů. Většina z nich byla ze sousedství a poznával je. Dokonce mezi nimi byl i jeho přítel. Zvláště na něj se díval poměrně dlouho, ale s ním to ani nehnulo. Zanechal tedy i těchto pokusů a smířil se s tím, že brzy přijde o hlavu. Místo kulky jej však trefila šipka, následovaná druhou. Několikrát se zatočil v kolečku, než mu svět zčernal. Opravdu sem neměl lézt, jenže on si myslel, že je přechytračí. Hlad však vyhrál nad přemýšlením. Sice mu v tu chvíli před očima prolétlo úplně vše, co za těch pár let stihl, ale i tak někde ve skrytu duše doufal, že tohle není konec. Prostě to nemohla být pravda. Ještě nechtěl zemřít. Prostě ne. Avšak když se mu podařilo konečně otevřít oči, raději by mrtvý byl.
Dějství šesté
Zrovna překonával obruč, když ho švihl bič do boku. Nechápal, co zase udělal špatně, ale hladce přistál na stoličce a za dalšího prásknutí biče se otočil a skočil z druhé strany. Nebavilo ho to. Bylo to potupné a naprosto nesmyslné, ale bohužel to dělat musel. Musel, jinak by dopadl jako ten slon, co se vzepřel minulý týden. Navíc mu už ze začátku dali poměrně jasně na vědomí, kdo tady komu poroučí. Prásk! Otočit se a běžet na druhou stranu. Prásk! Vyskočit na houpačku a zůstat stát veprostřed. Opakoval to do zblbnutí. Vždy, když se pak začal nudit, vyzkoušel něco nového, ale ve většině případů to bylo bráno jako neuposlechnutí rozkazu. Pak následoval trest. Nemohl se proměnit, nemohl utéct ani nic jiného. Nedobrovolně tedy cestoval s cirkusem a zároveň naprosto nesnášel svého cvičitele. Ponížil ho, kdykoliv mohl. Nikdy nepochopil, že by zvíře mohlo také něco cítit. On zase nechápal, jak někdo může být tak krutý k někomu, kdo neumí mluvit.
Pár let uplynulo a oni se za tu dobu dostali i do města San Hillesh, kam se kvůli často rozvodněné řece nemohli dostat v naplánovaném termínu. První den proběhl jako obvykle. Jen se postavil stan a to bylo vše, avšak den druhý již mělo proběhnout vystoupení. Farr jako obvykle poměrně trpělivě čekal ve své kleci a přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta, když si pro něj přišli. Ten večer se mu nedařilo. Navíc po něm cvičitel chtěl i jemu neznámé kousky, aby uchvátil obecenstvo. Místo toho Farra ještě více potopil a zesměšnil. Věděl, co přijde večer, až představení skončí. Neuposlechl několik rozkazů. Prostě nevěděl jak. To ale cvičitele vůbec nezajímalo. Mohl si tak na lvu alespoň vybít i zlost, kterou v něm probudilo již vystoupení slonů. Vystoupení skončilo, a když za ním do klece přišel na šrot opilý cvičitel, jen se skrčil v rohu a nechal ho, ať si dělá, co chce. Když se pak opilý cvičitel konečně vypotácel, Farr si všiml, že nechal otevřenou klec. Moc dlouho neváhal. Připlížil se ke vchodu a vyklouzl ven, načež se proměnil a přihnal se k nejbližšímu telefonu. Zavolal rodičům a, i když nechtěl, požádal je o peníze. Otec byl rázně proti, ale matka téměř ihned souhlasila. Do té doby, než přijeli se tak schovával v lese a přitom se modlil, aby cirkus nevyhlásil poplach. Ten to však statečně ututlal.
Dějství sedmé
Rodiče mu pomohli se přestěhovat. Chtěl už zůstat tady. Však zde se k němu obrátilo štěstí. A to po opravdu dlouhé době. Koupil si dům kousek od firmy, kde se nechal zaměstnat. Stále se však raději potloukal po lese. Rád objevoval nové věci. Nová místa ho naprosto fascinovala. Před dvěma lety si pak poměrně nedobrovolně na kratší dobu pořídil ušáka, kterého chtěl Mortimer zabít. Daroval jej pak malé holčině, která k němu chodí na hodiny hraní na kytaru, které připravuje jen pro ni. Občas ji bere na procházky, či výlety. Její rodiče jej však nemají zrovna dvakrát v lásce a nejednou jej označili za pedofila.
Každopádně, teď je tady a ještě pár let se odsud nehodlá hnout.
Fantasy World