Dá se o ní říct, že si od lidí - vlastně od úplně všech - udržuje odstup. Ne, že by se ona osobně druhých bála, ale spíše nikomu nechce ublížit, protože se považuje za hrozbu. Někdo si o to vyloženě koleduje a pak toho sám lituje. To už ale není její problém, protože si ubližovat nenechá, aspoň co se týče fyzické stránky. Moc dobře si uvědomuje, že nikomu nemůže dát pusu, nikdy nezažije své poprvé a ačkoliv by někdy u sebe měla někoho, kdo by ji byl oporou, hned si to zatrhne, protože to prostě nepůjde. Kdo by s ní vydržel, když je spíše pro ostatní nebezpečná?? Co by kolikrát dala za to, kdyby byla jako ostatní?? Radši by byla obyčejným člověkem než něčím takovým, kdo nemůže ovládat onu magii. Morgan je přitom slušná, laskavá a milá dívka, ačkoliv se na první pohled může zdát, že nikoho u sebe nepotřebuje. Nikdy nemyslí na sebe, ale na ostatní, což ne každý vidí. Už ji bylo několikrát vyčteno, že to dělá schválně, ale tohle opravdu ovlivnit nedokáže. Stále není smířená s tím, co za zrůdu vlastně je. Kdyby se na to našel “lék,” hlásila by se na pokus jako první, jen aby už nikomu dalšímu nezpůsobila bolesti. Svou schopnost bere jako trest než nějakou výhru. Tak či onak.. nestojí o lítost.
Dvěma ani ne tak chudým rodičům se narodila holčička se světle hnědými vlásky. Oba byli lidmi. Už od malička byla velice krásná a rodiče si ji zamilovali. Vysloužila si dvě jména. Morgan dostala po otci, protože věděl, jaká síla v ní koluje a Raven proto, že chtěli vyhovět nemocné babičce - matky z otcovy strany. Oni neměli problém s tím, co žádala, protože vždy jako rodina stála při sobě. Oba rodiče ze strany matky umřeli před lety. Když Morgan - které v tom čase bylo 5 let - navštívila babičku pár dní před její smrtí, špitla, že musí být silná a nevzdávat se, protože to v životě nebude mít vůbec jednoduché. Kdo by řekl, že tomu tak opravdu bude?? Ze začátku se u ní schopnosti neprojevovaly, ale tohle je něco naprosto normální. Postupem času, jak rostla, začínala pociťovat, že je něco v nepořádku. Nikdo ji neupozornil, že může být jiná, protože nejspíš otec doufal, že bude jen člověk. On se i přesto snažil být své dceři nápomocný. Chtěl tak udržet v bezpečí nejen ji, ale i zbytek rodiny. Byl hodně opatrný a pro ostatní by se rozdal. Svou dceru moc miloval. „Tati?? Je něco se mnou zlého?? Proč mě máma nemá ráda??“ zeptala se zoufale mladá dívenka svého otce, když ji jednou navštívil u ní v pokoji. „Protože.. jsi jiná než ona. Nemyslí to v špatném. Má tě určitě moc ráda, beruško,“ odvětí otec s falešným úsměvem na tváři. Chtěla chytit jeho ruku, ale rychle ji stáhl k sobě, byť se ho dotkla jen lehce. Omluvila se se sklopenou hlavou. „O tom jsem s tebou právě chtěl mluvit,“ dlouze se nadechl a více se na ní pootočil. „Stává se, že někdy je někdo jiný a odlišný od ostatních,“ oznamuje ji opatrně, kým doopravdy jsou. „Svou moc si nikdo nevybírá. Je to různé. Někdo to má jiné, než ty..“ bylo pro ni těžké, když ji vysvětlil, co se s ní děje. Proč se jí nikdo nechce dotýkat. Otec ji chápal, ale matka se jí stále vyhýbala, i když od onoho rozhovoru začala nosit rukavice a skrývala co největší část své holé kůže. A bylo to horší. Její otec měl o nedlouho autonehodu, při které nepřežil. Mohla za to chyba jiného řidiče. Připadala si všude jako černá ovce. Nejen doma, kde se začíná cítit hrozně, ale i venku. Každý se od ní stranil. Jednoho dne bylo vše jiné. Uvědomila si, že to nedává a musí odtud. Došlo k hádce, do které se ona dostat nechtěla, ale stalo se. Chtěla pravdu. Pravdu, proč se takto k ní chová. Vyslyšela od vlastní matky salvu urážek. Od toho, že je přítěží až po to, že ji ráda nemá, ani dotknout se ji nemůže. To ji zabolelo. Toho dne se taky sbalila a odcestovala pryč. Domů se již vrátit nechtěla, proto narazila na město Minew a tam se zkouší usadit.
Lehce husté vlasy hnědého odstínu, který není ani světlý, ani tmavý, s délkou až k zadečku. Už je má celkem dlouhé a hezky se o ně stará. Mívá je vlnitější, ale někdy si vlasy vyžehlí. Oči mají odstín šedozelené, ale některým připadá, že jsou spíš modrošedé. Jde o úhel pohledu. Má menší nosánek, který ji drží brýle a plnější rtíky. Tato dívenka měří 168 centimetrů s 60ti kily. Váží jen o pár kil méně, než by měla na svou váhu mít, ale určitě nijak nestrádá. Ona si osobně nestěžuje. Poznáte ji tak, že i ve vedrech je odhalená co nejméně a s černými koženými rukavicemi. Několikrát se stalo, že jen kolem někoho procházela a dotyčný se o ni nechtíc otřel, protože kolem byla spousta lidí. Nechápal, co to bylo. Na krku nosí menší černý křížek. Nedá se říct, že by byla extra pobožná, ale.. na koho jiného se obrátit ve své situaci než na Boha??
Nemá toho moc u sebe, jen nějakou hotovost, oblečení, které má uložené v kufru. Už si našla i nějakou obyčejnou práci dál od lidí, takže se přestěhovala do podnájmu.
Schopnost spočívá v tom, že se nikoho nemůže dotýkat a nikdo se nesmí dotknout jí - bavíme se o styku kůže s kůží. Tomu druhému tím (byť neúmyslně) působí nepříjemné bolesti, které se stupňují, když se jí dotýkáte dlouho.
Anna Von Klinski
- Své rukavice skoro vůbec nesundává, jsou její součástí (max. doma)
Fantasy World
Fantasy World