Povaha
Dříve by se dala popsat jako slušná a milá dívka, která by se pro ostatní rozdala. Všem se snažila vypomáhat a šířit dobrou náladu, což se jí i dařilo. Nemohla si vůbec na nic stěžovat. Byla spokojená se svým životem, ačkoliv se svým vzhledem to mohlo vypadat i jinak. Na druhou stranu se chtěla spojit s jinými čarodějkami a vstoupit do covenu.
Ro je teď opravdu nepředvídatelná. Nikdy si člověk není absolutně jistý tím, co má v plánu, či co se jí honí hlavou. Další problém je v tom, že nikdy nikdo neví, zda říká pravdu nebo klame. Může se stát, že si vás motá okolo prstu a dělá z vás jenom svou loutku ve svém plánu, či aby nějak přežila. Pro to, aby dosáhla svého, udělá všechno - dokonce si zahraje na velkou chudinku. Ve skutečnosti je sobecká. Pokud si myslíte, že o vás jeví zájem, jste na omylu. Ona a mít třeba soucit?? To určitě ne. Neštítí se vůbec ničeho a nikoho. Nemá strach. Stále se snaží přijít na to, co všechno vlastně dokáže a jaká síla proudí jejími žilami. V hlavě si střádá plány, jak se dostat k artefaktu, i kdyby musela jít (doslova) přes mrtvoly. To jí je fuk. Teď ji to všechno komplikuje její uvěznění v akademii.
Minulost
Říká se o ní, že je dívka zrozená za rudého úplňku, který je jednou za tisíc let. Tato situace se nestává často. Když se něco takového přeci jen stane, je dítě něčím výjimečné, samo v budoucnu musí přijít na to v čem. Může se stát, že ona nebude ten případ, ale to se hned nedá posoudit.
Narodila se roku 1 620 v létě čarodějce Gianny a čaroději Dowanovi Meirse v menším domku ze dřeva s menší zahrádkou. V ten den byla noc poměrně chladná, avšak bez mraků na obloze. Rudá koule tak byla dost jasně vidět. Psí či vlčí vytí se ozývalo po celé vesničce Fornua. Za úplňku normální věc. Když se narodila, moc neplakala. Už při narození měla kraťounké světlé vlásky s barvou očí spíše do zelena. Dostala dvě jména Ro a Noall. Ro jí dala máma a Noall otec. Věděli, že bude jejím pokladem, který bude přinášet radost do celého světa.
Dívka rostla a snažila se být matce i otci nápomocná. Co zvládla, s tím pomohla a práce se rozhodně neštítila. Nejradši chodila na jejich zahrádku, kde máma pěstovala rudé růže. Miluje tyto květinky - hlavně jejich vůni. Vždy, když měla volnou chvíli jen pro sebe, zamířila právě tam, klekla si k nim a obdivovala jejich krásu.
V pubertě se její moc začala projevovat. Naštěstí o tom věděla, proto nebyla ani trochu překvapená, že není jako každá druhá. Dávala na rady matky, aby skrývala, že je jiná od obyčejných lidí, zatímco otec jí učil, jak správně moc využívat. Než něco takového dokáže, spoustu času do toho bude muset vložit. Byla ráda za to, kým je a její plán se upnul i na sebezdokonalení. Mohla dělat cokoliv, ale její síla nebyla dostatečně silná, i přesto se nevzdávala.
I přes jasný zákaz se snažila vstoupit do covenu. Byla jim akorát pro smích. Kvůli tomu, že není dostatečně mocná jako ony, ji zavrhly a nepřijaly. Ano, zklamalo jí to, ale nehodlala se jen tak vzdát. Chodila tam týden co týden - bezúspěšně. Odcházela s prázdnou.
Jednoho dne, bylo všechno jiné. Vzbudil ji hluk a světlo z venku. Donutilo jí to zvednout a pootevřít okno, aby se zaposlouchala. „Dnes je konečně ta chvíle!! Dnes ty ohavné čarodějnice všechny zastavíme, aby už nemohly nikoho dalšího zavraždit!! Když dokážou brát životy, pojďme vzít ty jejich!!“ po slovech muže, který vedl tento “hon na čarodějnice,“ se ozval souhlasný výkřik. Rychle se oblékla, kdyby náhodou věděli, že tam za nimi chodila taky a snažila se jim jakkoliv zavděčit. Chvíle rozhodnutí. Má je upozornit nebo ne?? Proč by vlastně měla?? Byla jim pro smích. Že je prý slabá a nic nezvládne, jen by dělala ostudu celému covenu. Nakonec tam jen tak stála uprostřed místnosti a na dálku sledovala, jak se snad celá vesnice s pochodněmi vydává k jednomu úkrytu čarodějnic, o kterém byli přesvědčeni, že tam jsou.
Chytili několik čarodějek, které dovedli a přivázali k hranicím. Celou vesnicí se rozléhalo jediné slůvko - upálit. Musela tam jít. Musela se kouknout, jak ty nevděčné čarodějnice upalují. Musela se skrývat, aby ji čarodějky neviděly a pak neskončila na hranici taky. Jejich křik se slovy “proklínám tuto vesnici,“ si čarodějky nemohly odpustit. Zůstala tam do doby, dokud křik všech čarodějek neustál. Nezamířila však domů, ale do jejich skrýše. Možná risk, ale šla si pro jednu věc, respektive sošku.
Už si připadala bezradná. Udělala snad cokoliv, přinesla sošce různé oběti, ale marně. Ta hliněná soška by měla být mocná podle toho, co zaslechla, ale nic se nedělo. Ani ony nepřišly na způsob, jak se k údajné “síle“ či “moci“ dostat nebo.. je to jen mýtus?? I to je možné. Dává tomu poslední šanci. Vzala si ostrý předmět, kterým si celkem hluboko nařízla dlaň, kterou nechala nakapat na sošku. Nic. To už se neovládla, chytila ji onou zakrvavenou rukou a mrštila jí proti stěně se slovy, že je soška k ničemu, že žádnou moc nemá. V momentě, kdy se soška střetla se zdí, se celá místnost rozzářila, až si musela dát ruku před obličej v oblasti očí. Světlo zmizelo spolu s ní.
Dostala se do roku 2020 a s sebou přitáhla i nekonečnou zimu. Kolem ní byla spousta neznámých předmětů, ale rychle se učila. Dělala neplechu a oblbovala lidi ve svůj prospěch, avšak je pravdou, že se začala nudit. Zjistila něco o jedné čarodějce, s kterou si šla “promluvit“ po svém. Dost ji zubožila a zničila její čajovnu. Jí to vůbec netrápilo.
Dlouho byla v zemi nekonečná zima, avšak při jednom krásném zmrzlém dni, kdy byla dost neopatrná a zanechala za sebou spoustu škod a stop ji odchytli. Dodneška nemůže uvěřit, jak se jim to povedlo. Byla přece nejmocnější a teď je uvězněná v nějaké akademii. Pokusila se utéct, ale zjistila, že nemá šanci. Snaží se i přes to všechno hrát „Victim kartu,“ že ona za nic nemůže, že by si to nedovolila. Tváří se jak naprostý mílius, ale kdyby mohla a stáli ji v cestě, proměnila by je třeba v kus ledu a nechala jej roztříštit o podlahu. Uvnitř se nějaká část ji cítí tak bezmocně. Nemá svou knížku, nemá svou moc, nemá nic a uvězněná v cizí zemi. Chodí k ní osoby, jen když chtěj něco vědět, ale všechno razantně popírá nebo si vymýšlí. Nemá důvod říkat pravdu. Jako ona ani na sobě nedává znát, že lže, v tom je to kouzlo. Nikomu neřekla odkud je, kde se tu vzala, kdo je, absolutně nic.
Vzhled
Ro, neboli dívka dvojí tváře. Svou pravou podobu neukazuje a nemá v plánu ani ukázat - tedy v tomto časovém období. V době, kde dříve žila, se neskrývala - neměla důvod. Tajila jen, že je čarodějka, protože logicky nechtěla skončit upálená na hranici. Zpět k tomu, jak vypadá. V její pravé podobě má barvu vlasů platinovou s délkou do půli zad, které nosívá rozpuštěné či sepnutou boční část, aby jí moc nepadala do obličeje, oči dokonale modré jako hluboké moře, plnější rtíky stále rudohnědého odstínu a menším nosánkem. Tvářičku má hladkou a světlou bez pih. Její pohled by se mohl zdát jako lstivý nebo se dá říct, že vypadá jako pomstychtivá bestie. Hubená postava s výškou 173 cm a váhou 61 kg, kterou si udržuje.
V druhé podobě, ve které se po San Hillesh bude pohybovat je pravý opak. Jeví se jako milá duše, stejně jako kdysi. Světlounká pleť, která by se mohla přirovnat k tváři anděla, oči krásně veliké a světle zelenkavé, menší nosánek, který se na obličeji skoro ztrácí a plnější rtíky světle červeného odstínu. Co se týče jejich vlasů, kouzlem si mohla dříve měnit délku a barvu, na jakoukoliv chtěla. Jednou je měla do růžova, jednou do modra s délkou do více jak půli zad, jednou zase zelenkavou. Nejradši by nosila věci své doby, ale to by na sebe moc upozorňovala. Musela si navyknout na jiný styl oblékání, proto není proti žádným barvám, krom křiklavých. Ty se jí moc nelíbí, ani v její době nic takového neexistovalo.
Momentálně jí zůstal světle hnědý nebo možná trochu oranžový odstín vlasů s délkou lehce po ňadra a její andělská tvářička. Nosí to, co ji donesou, takže vybírat si zrovna nemůže.
Fantasy World