Minulost
Soph se narodila v létě jako obyčejný člověk. V úchvatném a teplém období, kdy všechno bylo již nějakou dobu probuzené k životu. Její matka měla rizikové těhotenství a vlastně hrozilo, že během těhotenství mohla potratit. Mohla mít staršího sourozence, ale při nešťastném pádu ze schodů prvně potratila, proto při druhém musela být opravdu opatrná a hlavně její rodinná lékařka na ní dávala velký pozor. Naštěstí se narodila ve španělské nemocnici v naprostém pořádku a dostala dvě jména. Sophia jí vybral otec a Alex matka. V té době se její otec ještě choval jako otec. Pečoval o malou i o svou manželku. Soph byl tehdy teprve rok, kdy rodiče otce umřeli a on se uzamkl do sebe. Práce byla pro něj únik od těchto špatných myšlenek a přestal se o svou dcerku zajímat.
15. 12. 2001
Bylo jí v té době 5 let. Žila ve velké vile, což mohlo spíše připomínat velký palác ve Španělsku. Se svou služebnou, která ji měla na starosti, chodila ráda po městě, aby si prohlížela krásy města. Byla již jako malá šikovná, mohla mít všechno, na co si prstem ukázala, ale ona chtěla jen jednu věc - získat pozornost svého otce. Máma se jí normálně věnovala, ale otec jí neustále opakoval větu „Mám moc práce.“ Byla z toho neustále zklamaná. Svého otce měla nesmírně ráda, a i když by mohla takto chodit za matkou, raději by trávila čas s otcem. Její naděje pomalu umírala. Otec měl totiž velký luk vystavěný nad svým pracovním stolem a fascinoval jí. Prosila jej stále, zda bude moct se z něj naučit střílet, ale.. ne. Práce pro něj byla přednější. I kdyby vedle něj vybouchla bomba, stejně si toho otec nevšimne. Možná svého otce otravovala často, ale byla přeci jen malá holčička, které se hezky věnovala jen máma, kterou samozřejmě respektovala.
Bylo ráno. Malou Soph vzbudila její “chůva“ Vinne, která ji měla stále na starosti. Na sobě měla roztomilou růžovou noční košilku a usmívala se na chůvu jako andílek. Jako každé ráno ji Vinne pomohla se obléknout do něčeho teplejšího na doma a vyrazily společně, aby malá mohla posnídat. Měla své oblíbené tousty. Po snídani se jako každé ráno rozeběhla do kanceláře svého otce, kdy jej jemně zatahala za rukáv a hodila po něm nevinný výraz, aby se nad ní konečně smiloval. Něco ale bylo jinak než doposud. Odhodil tužku a vážně se na ni podíval. „Mohla bys s tím konečně přestat?! Nebudu si s tebou hrát, tak už to pochop!!“ ujely mu nervy z toho všeho okolo a hold to schytala jeho malá dcerka. Slzy se jí hned nahrnuly do očí a udělala několik kroků vzad, než se rozutekla pryč. On si hned však uvědomil chybu. „Sophie.. Sophie neutíkej, počkej!!“ křikl za ní, avšak během okamžiku se za ní zabouchly hlavní vchodové dveře. Venku byl napadaný sníh a teploty v mínusu a ona byla pro venek oblečená slabě. Soph našli až po několika hodinách, kdy skončila v bezvědomí prochladlá ve starém skladu. Chodidla měla nejvíce promrzlá a málem o ně i přišla. Hodně dlouho se léčila ze zápalu plic a silných horeček. Trvalo přes rok, než mohla opět normálně fungovat.
6. 7. 2011
Den D. Dnes Soph slaví své patnácté narozeniny. Od onoho nepříjemného incidentu se cítila lépe, ale i tak byla více pod kontrolou. I když s ní cloumala puberta a nebyla z věčné kontroly nadšená. Ale i ona událost byla k něčemu dobrá.. byly ji dovoleny lekce lukostřelby. S otcem od toho dne vůbec nepromluvila, ač on se tentokrát o kontakt snažil. Nikdy mu to nedokázala odpustit. Naštěstí ji ve škole nikdo nehlídal, takže tam se chovala úplně jinak. Víc uvolněně. Hodně s ostatními komunikovala a bavila se s kámarádkami o klucích. Užívala si s nimi poslední rok, než bude muset přejít na střední. Soph byla průměrná dívka, hlavně se musela učit, aby podle matky neudělala ostudu celé její rodině.
Den ve škole proběhl, jako každý jiný, než byl čas jít domů. Rozloučila se se svými kamarádkami a nasedla na své kolo. Rozjela se domů, přičemž samozřejmě byla na sebe dost opatrná. Dodržovala silniční provoz. Doma na ni čekala oslava a spousta nových dárků. Ano, dárky měla moc ráda, ale nikdy se necítila být rozmazlenou holčičkou, která by se dala uplatit, což si myslela, že otec se snaží dělat. Od něj dárek za ty roky ani jednou nepřijala. Všimla si na oslavě jednoho.. kluka, kterého nikdy neviděla v okolí, ale stál tam tak opodál a moc se do konverzace nezapojoval. Byl jiný a to, že se jí nesnažil lézt do zadních partií, aby si získal její pozornost, jí opravdu fascinovalo. Hned se s ním dala do řeči a padli si do oka. Jednoduše ji pobláznil jak se to nikomu nepodařilo.
23. 11. 2015
Dnes jsou tomu dva roky, co se dali s Danielem do kupy. Milovala ho a on zřejmě miloval ji. Trávili spoustu času spolu, když nestřílela z luku, který byl jedním z dárků a oblíbeným koníčkem. Onen luk byl krásné zelené barvy a dávala na něj pozor víc na vše ostatní.
Byl večer. Sophia byla v kině s Danem a dohodli se, že přespí u ní doma. Ona asi věděla, co přijde a.. chtěla o své poprvé přijít zrovna s ním. Dost se ten den bavili, i když.. jí Dan ten den přišel nějaký zvláštní. „Děje se něco??“ optala se ho, když stáli před domem jejích rodičů. Bylo jí sic 19, ale matka moc nechtěla, aby se osamostatnila - bojí se o ni. „Ne, nic,“ dočkala se odpovědí a ona jen pokývla hlavou. Dostali se tiše dovnitř. Přišlo ji, že Dan moc rychle otočil, jakoby to ani nebyl on. Zabouchl za sebou dveře a rychle se k ní přiblížil, přičemž ji nehezky natiskl ke zdi a dlouze si k ní přičichl. „Dane, nech toho prosím.. není mi to příjemné,“ zamumlala, ale on nijak nereagoval. „Budeme spolu žít dlouho..“ na ten jeho úšklebek.. nikdy nezapomene. Nestačila vůbec zareagovat, a před ní se objevil gepard, jež se jí zakousl do boku. Ozval se její bolestivý křik, který přivolal její matku, čímž geparda, který se i před ní proměnil zpátky, vyplašila. Matka o ní měla strach, ale spíše měla strach z toho, co bude. Něco o nich četla a.. nechtěla, aby její dcerka skončila jako nějaké zvíře. Soph měla neskutečné bolesti a krev rychle unikala z jejího těla, než dívku obklopila tma. Probudila se na druhý den ráno. Byli u ní oba rodiče, přičemž máma nedokázala stát na jednom místě. Sophia se cítila opravdu divně a hlavně by její hlava chtěla vybuchnout od bolesti. Promnula si oči, než se opatrně posadila. Snažila se je ujistit, že je v pořádku, ale.. sama věděla, že je něco jinak. Její smysly byly.. silnější. Mohla jen doufat v to, že se nepromění - vlastně by ani nevěděla jak - což však hned zakřikla. Neuběhlo ani pět minut, co se probudila a před nimi se objevil na všech čtyřech černý panter se zlatýma očima. Přeletěla po nich pohledem. Bylo to opravdu zvláštní. Udělala pár krůčků a proměnila se zpátky. Na jednu stranu bylo fascinující, co dokázala a čím je, ale.. slova její matky jí nemile překvapila. „Tohle.. nemůžeme mít doma.. zkazí nám to pověst a může nás to sežrat..!!“ zklamaně na mámu koukla, a když udělala krok - jakožto člověk - k ní, ona od ní hned na to couvla. „Nepřibližuj se..!! Jsi monstrum.. tohle už není naše dcera. Sbal se a vypadni!!“ tohle jí nahrnulo slzy do očí. Ranila ji její slova. Hodila do batohu několik kousků oblečení a nějakou hotovost. Nevěděla, ke komu by mohla jít. Popadla svůj luk s šípy, načež se vypařila pryč, někam směrem do nedalekého lesa.
Potřebovala čas, aby se přes její slova přenesla a i přes zákaz vstupu do vily se sem tam vkrádala do jejího domečku vzadu na zahradě. Nikdo jej od jejího odchodu nekontroloval. Někde se v teple vyspat musela a v lese někdy spát nešlo. Věděla o místě ve vile - přeci jen tam žila hodně dlouho - kam nikdo nechodil a dalo se tam přespat. Občas se večer v mimo civilizovaných oblastech probíhala jako panter, což byla velká chyba. Nikdo dívku neučil, co a jak by měla jako nadpřirozený dělat.
23. 11. 2016
Uběhl rok a její rutina byla stejná. Stále přespávala nenápadně ve vile a nikdo ji za tu dobu ještě nenašel. Lidem se vyhýbala, jak to jen šlo, proto od proměny ani do školy už nikdy nešla. Byla dost odtažitá od společnosti, a za ten rok skoro toho vůbec nenamluvila - nebylo ani s kým.
Bylo šero, kdy se z lesa vracela, ale něco se jí ten den nezdálo. Čím blíže k vile byla, tím více cítila pach krve, což ji donutilo jít k hlavnímu vchodu, kde.. bylo pootevřeno?? Otevřela dveře úplně dokořán a po celé vile bylo hrobové ticho. „Halo??.. Je tu někdo??“ optala se opatrně. Kráčela za pachu krve, která v ní nevyvolávala dobrý pocit. Došla do velkého obývacího pokoje a strnula hrůzou. Stála nehnutě jako sloup. Tohle bylo něco, co si nikdy nepřála vidět. Otec byl rozpůlen v oblasti boku, přičemž vnitřnosti byly rozházené po celém pokoji. Střeva visela z lustru a krev kapala na již zakrvavenou podlahu a matka.. měla vyrvané srdce, jenž leželo na velkém skleněném stole jako nějaký dárek. Jejich výrazy byly.. opravdu vystrašené. Celá se třásla a slzy se ji nahrnuly do očí. I přes to, že ji vyhnali, byli její rodinou a přijít o jediné své blízké.. je nejhorší. Přejela pohledem po nápisu na zdi, jenž byl napsán krví. “Neutečeš mi, čičinko.“ Text ji donutil sebou okamžitě pohnout. Není bezpečné se tady zdržovat. Zaběhla si rychle pro ještě nějaké své věci z domku na zahradě, které tam měla uschované a následně rychle utekla do lesa. Hlavně.. svého luku se vzdát nechtěla. Dlouhé roky z toho měla noční můry a měla neustále pocit, že je sledována. Taktéž si dávala veliký pozor a raději z hlavy nesundávala kapuci. Ukrývala se před civilizací a nehodlala se do ní hodně dlouho nijak zapojovat. Nesnášela lidi a zároveň se jich bála. Našla si malou jeskyňku hluboko v lese, ve kterém se po čase dost vyznala a moc nevylézala. Jíst totiž musela. Bála se přeměňovat, i když se stávalo, že spala v podobě pantera, jelikož panter byl přeci jen silnější, než ona jako dívka. Když někam musela, pořád se rozhlížela kolem, jak nějaký silný paranoidní člověk. Slova na zdi má vryté v hlavě. Někdy spala i na jiném místě, aby ji neměl šanci dotyčný najít. Tak si to vysvětlovala.
Za určitou dobu se toho stalo mnoho. Když pobývala v lese, v jeden den se stalo, že ji napadli lovci a zranili. Díky tomu na ní narazil Val, který si dívku v bezvědomí odnesl k sobě domů. Nezažila dlouho, aby se k ní někdo choval tak hezky, ve všem jí dosti pomáhal, a měl o ní starost. Co víc si mohla přát?? Kdykoliv byla v ohrožení života, byl to právě on, kdo ji hledal. Když se ztratila, hledal ji. Když byla v nebezpečí, léčil ji. Kdykoliv byla její duše zraněná, utěšoval ji, kdykoliv si sama se situací nezvládala poradit. Nejednou jí zachránil život. Za vše mu byla a je doposud samozřejmě vděčná.
Později jí přeci jen přirostl k srdci a ona k němu pociťovala i něco víc, i když si to sama zprvu nechtěla vůbec přiznat. Nebyla zvyklá ventilovat své emoce, proto o nich dlouho mlčela. To se jí moc nevyplatilo. V pozdějším čase se dověděla, že měla smůlu. Někoho si našel a ona s tím nemohla nic dělat. Nekazila vztahy, proto bylo pro ně oba nejlepší, když odešla z jeho domu. Její pokus o sebevraždu nechání se srazit vlakem nedopadl úspěšně, takže si ji pod křídla vzal Mason, který ji z kolejí taky dostal do bezpečí z ohrožení života.
Chtělo to čas a za svou minulostí se konečně odhodlala udělat tlustou čáru, což měla udělat už hodně dávno. Nebýt Masona, nikdy by se k tomu nedokopala, pokud odmyslíme, že by tu ani nebyla. Díky tomu taky shodila své velice dlouhé červené vlasy, které ostříhala a pomocí peroxidu se stala blondýnkou. Říká se, že dlouhé vlasy drží minulost, tak se rozhodla udělat to, co udělala. Měla tehdy i pocit, že z ní něco opadlo.
Jako krátkovlasá blondýnka jednou v parku potkala muže - Seana. Nějak se dali do řeči a ona v něm začala po čase vidět přítele. Snažil se ji pomáhat i jinak, než tehdy Val. Učil ji i se zbraněmi, aby se dovedla bránit. Párkrát byla v situaci ohrožujíc její život, ale všechno překonala. Už nechtěla být tou křehkou a slabou dívkou. Jednoho dne jí právě Sean věnoval katanu přímo vyrobenou pro ní z kvalitního materiálu, takže se s ní samozřejmě chtěla naučit. Tak se taky stalo, ač to dalo zabrat. A ne jen s ní.
Profil na echo @soph
Fantasy World