Minulost
**„How old are we, Doe?“**
*„Older than those whose footsteps are long vanished“*
**„Many years“**
*„I remember them all...“*
Nikdo si nemůže pamatovat přesné datum narození této dvojice, protože v moment co se zrodila ještě neexistovalo moc těch, kteří by to mohli zaznamenat. Navíc kalendář s přesným výpočtem datumu vznikl v jejím starším věku. A proč? Neboť se jednalo ještě o území staré Mezopotámie. Území, které si snad nikdo v dnešní době neumí představit. Její vesnice se nacházela poblíž Eufratu. S velkými lány polí a dostatkem míst i pro rozvíjející se ekonomiku, která v té době ještě nebyla taková jak jí známe dnes.
Narozena muži s tmavými vlasy a světlou kůži připomínající tolik smrt a ženě s bělostnými vlasy hýřícími životem. Oba dva magiánové. Oba se schopnostmi, které skutečně nemohli společně existovat. Existovali jen aby ze své lásky stvořili ji. Dítko, které se narodilo s životem rozpůleným do dvou částí již od svého počátku. Shi se ale vždy nejmenovala jako Shi. Ne, dříve to byla Noevanya. Jméno, které toho mnoho znamenalo. V té době snad neexistovala ani samotná smrt. Leč smrt si má přijít pro každého, kdo narušuje řád. Ona si přesné věci ohledně svého narození nepamatuje. Nikdy jí o tom nebylo vyprávěno leč se jí celá vesnice bála. Stranily se jí a již v ten moment jí označovali za samotnou smrt, leč jí nikdy nebyla.
Noe rostla, sílila a spolu s ní sílila i její schopnost. V jejich poklidném městě se něco stalo. Nevěděla co jelikož momentálně měla plné ruce psaní na hliněné desky klínovým písmem. Přesto tam nakráčel on. Ten, kvůli kterému žije tak dlouho, aby mohla vyprávět. Vypadal jako že mu nemůže být více jak dvacet. Označoval se za rodinného přítele a že jí nese speciální nápoj, který by jí mohl pomoci nalézt toho pravého. A tehdy ženy už v jejím věku za sebou měli několik porodů. Jen o ní si nikdo ani neopřel hůl. Vzala tedy od něj lahvičku... no spíše kožený vak na vodu a začala pít. Osoba jí ujišťovala, že čím víc tím líp. Nakonec zvládla litr s přestávkami. Chutnalo to nechutně, železitě, ale co by tehdy žena neudělala pro ženicha. Udělalo se jí zle po jejím vypití a musela se vypotácet z malého hliněného domku k sobě domů.
Padla na slámové lůžko a celý svět se s ní točil. Všimla si toho muže, který znovu přicházel k ní. Docházelo jí, že toto celé musí být jeden velký plán. "Klid, brzy budeme spolu navždy." snažil se jí uklidnit, když vytahoval svůj meč z pochvy. Chtěla se bránit. Dokonce se mu liška, která vždy kroužila okolo ní zakousla do předloktí, jenže neúspěšně. Noe naposled vyjekla, než se začala propadat do temnoty. Poslední co viděla bylo to, jak Liška nemilosrdně urval hlavu onomu Vampýrovi.
A pak... ostré světlo měsíce, které ještě nebylo zahaleno smogem, který naše generace zná. Hlava jí třeštila a cítila neuvěřitelnou žízeň. Ovšem žízeň, kterou žádná voda nemohla uhasit. Opatrně se posadila a musela si zakrýt ústa, když vedle sebe viděla tělo s oddělenou hlavou. Kdyby tohle někdo viděl... mohla by na pěkně dlouho jít sedět. Podívala se na lišku, která jí sledovala ze stínů. Sama se v nich rozplývala. Byla slabá ještě. Proto její pasivní schopnost nebyla taková. "Musíme se ho zbavit" Zachraptěla. Hrdlo stažené tou neuvěřitelnou žízní. Nejspíše tu už byli jiní obyvatelé osady. Vzhledem k tomu, jak byla nenáviděná ve své rodné vísce bylo jasné, že se jejího zdánlivě mrtvého těla báli dotknout. Opatrně se s pomocí svého nejvěrnějšího přítele zvedla. Jala se prohledat místa, kam si běžně schovávala stříbro. Ne v podobě mincí. Tehdy existovali takzvané šekely. Nenašla nic. Z celého jejího mění nezbylo nic. Stáhl se jí nepříjemně žaludek. "Liško... nemáme... nic" Zašeptala tichým hlasem. Ne! Ne! Nemohlo to... proč to tak bylo? Nejspíše byla skutečně nenáviděná tak moc.
Podívala se na své oblečení, lněná tunika byla zmáčená její vlastní krví. Dostávala z ní hlad. Proč měla hlad, když viděla krev? Měla spoustu otázek, ale nikoho kdo by jí mohl odpovědět. Sebrala onomu vampýrovi jeho amulet. Tehdy si ještě myslela, že to je nějaké platidlo, ale nemohla se více mýlit. Opatrně si ho dala na krk a vyšla do noci. Musela se zbavit důkazů. Natáhla se pro křesadlo, které nosila vždy u sebe. Leč to v dámském oděvu této doby bylo nepraktické. Jedno cvaknutí kamenů u sebe u postele. Druhé. Chtělo se jí nadávat, proč to sakra nechce hořet, ale na potřetí to konečně bylo. Oddechla si. Znatelně se jí ulevilo. Sledovala jak se z malé jiskry stává pořádný požár. A ona? Vydala se ven. Do noci, která byla poprvé za ty roky útěchou.
Velice brzy zjistila, že amulet co vzala jí umožňoval být na sluníčku. Ale hlad byl neuvěřitelný. Mezopotámie nebyla protkaná zákony jako dnešní systém, ale pořád to byla kolébka zákoníku. Pořád to bylo něco, co jí mohlo samotnou připravit o život. Když poprvé zatnula své tesáky do objeti, tak se cítila jako... nestvůra. Jako něco, co tu nemělo už dávno být. Plakala, Liška jí během toho byla oporou. Nenáviděla se za to.
Ale během let se výčitky změnili v... nic. Dělala to, aby přežila. Většinou si za své oběti vybírala ty, jenž se chovali nechutně ke svým otrokům. Nenáviděla takové lidi. Nenáviděla kohokoliv, kdo chtěl ubližovat neprávem. Velice brzo byla označována otroky jako osvoboditel. Milostivá bohyně smrti jenž se starala o blaho utlačovaných menčin. To pomáhalo bojovat s úzkostí, která se v ní tvořila stále a stále míň. Přesouvala se pomalu až do Uru, hlavního města této nádherné krajiny. Jako kdyby tam odjakživa patřila. Přes den se skrývala dál od civilizace. Sledovala z dálky práce na polích, sledovala hrozné chování otrokářů. Získávala své další typy na pomstu a zároveň krmení. Přesto v ní zůstával obraz té staré ženy, kterou předtím byla. Té co chtěl cítit lásku, té co chtěl cítit něhu a té, co chtěl vychovávat děti. Nevzdala se toho. Ale začínala tušit jak nemožné to je. Jak k ničemu vlastně momentálně je. Nemůže si splnit sny, které předtím měla. Nedá nikdy rodičům vnouče, leč je nikdy nepoznala. Občas právě toto pohánělo její deprese. Občas přesně toto bylo znamení toho, že už více nebyla člověkem s magií. Liška jí byla čím dál více jejím nejvíce věrným přítelem.
A pak přišel konec. Nedokázala si to představit, že říše dokáže zaniknout tak lehce. Nebe bylo rudé. Její kůže páchla popelem, kouří a krví jak se prodírala pryč z města, které se momentálně snažila obsadit jiná říše. "Nemáme čas sledovat jak se to vyvrbí, Laň. Musíme dál. Nechceme být další jméno na seznamu obětí." Popoháněla jí tehdy té noci liška. Aby prchnuli a putovali spolu s karavany bohatých, kteří momentálně prchali z města stejně jako ona. Nikdo se neptal, když se k nim přidala. Šlo o přežití a o to, že se občas musí dělat věci, které nechceme, abychom přežili. Sledovala jen jak se v dálce prozařuje noc jasným rudým světlem. A k nebi stoupá komín hustého dýmu. Bylo jasné, že krom těchto pár putovníků a jí nikdo jiný nepřežil. Báli se jí dotknout kvůli přízraku, co na ně neustále vrčel.
Na cestě byla dny a noci. Putovala dál. Většina byla zavražděna při jejich úprku, když je někdo našel. Nepamatovala si jejich jména. Nepamatovala si jejich tváře. Byli to ti, jenž neměli štěstí při úprku za lepším světem.
Některé dny se zastavila v člověkem netknutých jeskyních, jen aby se sama sobě dívala do očí, které nepoznávala. Cítila jak se jí při každém tom pohledu svírá hrdlo víc a víc. Nikdo by jí asi nevěřil, že dělala věci jen aby přežila. Dlouhé týdny na cestách si klínovým písmem zaznamenávala do destiček, které vzala z karavanu.
A pak přišlo konečně větší město, které potkala po takové době. Po roce cesty. Mari. Připadalo jí to jako domov. Metropole, která se mohla pyšnit tím jak vymožená byla. Překvapeně se rozhlížela po vysutých hliněných obydlích. Řeka byla široká. Karavany a celkově obchodní čtvrti byli hlučné. Každý pořvával jazykem, kterému nerozuměla. Nechápala slova, ale chápala význam. Dívali se na ní s respektem a strachem. Byla jako trn v oku každého, kdo se na ní jen podíval. Netrvalo dlouho než byla chycena. Tehdy neodporovala.
Získala si pozornost krále. Označována za dceru pouště, přízrak noci a další. Nechápala kde se to celé bralo. Přesto když viděli její zápisy Sumerštinou, pochopili její původ. Byla bohyně z Mezopotánie. Aspoň tak jí označoval. A tak se dostala ke dvoru. Na dlouhé roky u něj pobývala. Král ji využíval k tomu, aby mu přinášela štěstí. Aspoň takto jí viděl. Jako věc, která mu dokázala pomoci. Akkadsky se za ty roky naučila plynule. Jahdun-Lim byl král, který si jí skutečně zamiloval. A pak... byl zabit ve státním převratu. Noevanya jen stála a sledovala to, jelikož už nic nemohla udělat. Za to ale že nepomohla králi byla vyhnána. Nehledě na to, jak moc se bránila. Neposlouchal nikdo. Leč jim tvrdila, že nový král je moc slabý. Jenže to už dle nich nebylo její starostí.
A ve vyhnanství poznala jeho. Zimri-Lim. Byl mezi vyhnanci. Rozlobený, mladý a zatraceně sexy. Už tehdy spřádal plány na to, jak by se mohl dostat zpět ke trůnu, co mu patřil. Neváhala a začala se s ním bavit. Zprvu se bál, ale stejně jako jeho bratr jí začal brát jako bohyni. Někoho, kdo měl mocné spojení s nimi. Bavili se více a více. Její mrtvé srdce možná konečně začínalo zase cítit nějaké pocity. Leč jí Liška vždy varoval. A pak. Šibtu byla jako požár. Okouzlila ho a získala si ho jako někdo, kdo mu mohl dát více než ona. V den jeho svatby stála ve stínech. Se skleničkou v ruce a pocitem, že se jí v hrudníku tříští srdce. Ale přiznávala si to. Ona by mu nemohla dát to stejné. Nejspíše by mu nikdy nedala děti.
A pak v moment, co konečně byl správný čas, se spolu všichni vydali do Mari. S novým spojencem po boku jakým byl Yamchad to šlo hladce. Po usednutí Zimriho na trůn se stala jeho osobní rádkyní. Cestovala s ním všude, kam on jel. Často tedy Šibtu vládla Mari ve jméně svého manžela. Jednoho dne našla jednu z korespondencí mezi nim. Nedalo jí to a papír jenž ležel na stole ve stanu se jala si přečíst. *„Ty víš, že tvé slovo je zákon. Ale já jsem tvé oči, když nejsi doma. A pokud slepneš kvůli nějaké cizince, neobviňuj mne, že jsem tě neupozornila.“* Byla slova, která Šibtu použila pro označení jí. Nedlouho poté obdržela i ona dopis:
**„Ty, která stojíš vedle mého muže, i když nejsi moje krev.**
Nepíšu jako královna. Nepíšu s hněvem. Ale píšu s vědomím.
Když odjíždí, dávám mu vždy trochu vůně do pláště. Vím, že ho nese s sebou.
Vím, že slyší tvůj hlas dřív, než se otočí ke mně.
A vím, že máš oči, které pozorují víc, než co je smrtelné.
Ale já tu jsem. A když nejsi ty, jsem to já, kdo drží ruce na oltářích bohů, kdo přijímá poslové z Akkadu, kdo zná ceny ječmene a jména všech dětí v chrámové škole.
Nechci tě odstranit. Ale **jestli chceš být jeho stín, musíš si uvědomit, co vrháš na ostatní.**
Nemluvím jménem žárlivosti. Mluvím jménem ženy, která zná to, co se nedá napsat do tabulky – **jak chutná osamělost, když místo vedle něj není prázdné, jen jinak obsazené.**
Pokud jsi opravdu tím, za co tě on má, nebudeš muset odpovídat.
Pokud nejsi, víš, že já už dávno odpověď mám.
**Šibtu**
_(Královna Mari, Paní tichého trůnu, co mluví jen když je třeba.)_“
A tehdy pochopila, že nejspíše pro ní láska nebude nikdy to pravé. Leč se o muže nesnažila, tak stále byla trnem oku mnohých.
**„Šibtu, paní domu a hlas v dobách, kdy král není přítomen.**
Já nejsem jeho světlo. Nejsem jeho jméno.
Jsem jen **stín**, který kráčí s ním, když slunce pálí příliš, a ticho je příliš hluboké.
Nebudu od něj odejita, protože **jsem tam, kde je on** – tak dlouho, dokud bude dýchat.
Ale **ty jsi jeho žena. Ty jsi ta, na kterou hledí, když hledá svůj domov.**
Ty jsi ten hlas, který zná od dětství.
Nemám v úmyslu překročit hranice, které jsi postavila.
Ale ani se nevrátím zpět tam, odkud bych zmizela.
**Nejsem hrozbou, jen připomínkou.**
_- Ta, jejíž jméno není třeba psát._“
A pak se zdálo, že je na nějakou dobu klid. Diplomacie jak se zdálo jí šla vždy až moc dobře. Vždy až moc lehce. Ale všechno netrvá věčně, pokud to není její život. Přišla zrada ze strany Babylonu. Od těch po boku kterých válčili, nazývali je bratry a měli na kontě spousty úspěchů. Noe se znovu dívala na to, jak svět, který znala zas dlouhé roky jen hoří. Jak se její plány na další život rozpadají. Hammurabi byl bratrem jejího bratra. Aneb fylozoficky řečeno. Bolelo to sledovat jak tam leží v objetí jejich dávno mrtvá těla. Přesto poručila a vydala se dál. Přišlo jí, že přinášela jen smrt. S kýmkoliv se jen bavila či kde přebývala pak byla smrt.
A tak její cesta vedla dál. Už nepočítala ani kolikrát viděla tyhle scenérie v rozvrzaném voze karavany táhnoucí dál jako kdyby byli samotnou řekou. Nezapomínala ale jazyky, co uměla. Přesto ale zapomínala své jméno. Zapomínala kdo byla. Kým byla. Sledovala jak se okolo ní rozvijí rodiny a ona... neměla to štěstí. Cítila tu tíhu ve svém srdci. V nocích měla sny o Zimrim. O jeho neuvěřitelné milosti. Dva měsíce, kdy se starala o blaho své karavany. Ale nikdo se jí neptal na jméno. Rány na jejím těle dokazovali, co nejspíše musí mít za minulost. Chetinská říše byla divoká v tomto roce. Nezkrotná. Ale ideální na tvorbu nového života. Zvolila si teď jméno pro lidi "Šurišarra". Tak, aby se mohla představovat tak všem.
Pobývala na území říše. Krmila se těmi, kteří ubližovali a celkově pozorovala ze stínů, jak se to celé vyvrbí, aspoň tak si to myslela dokud nepotkala jeho. Labarna si jí našel. A byl jako osina v zadku. "Víš vše, proč se se mnou o nějaké znalosti nepodělíš?" Tázal se jí v moment, co jí pronásledoval při lovu. "Jsi bohyně, ne? Pomůžeš mi nejlépe ze všech s mým cílem." Neustále jí opakoval. Snažil se jí podplatit úlovky, ochranou. Nakonec přece jen povolila. Taktizovala spolu s ním, radila mu a šeptala zase ze stínů. Byl stejný jako Zimri. Dost často ho v jeho očích viděla. Což jí děsilo. A proto to tak bolelo, když potkal svou manželku. Zraněnou a zničenou. Pomohli jí společně a ona tehdy zjistila, že... i když ona ho milovala, tak si zas muž jejích snů vybral jinou. Sledovala jak budovali říši za jejích rad. Sledovala jeho děti a vnoučata, kterým rovněž radila. Sledovala jejich úspěchy a triumfi. Jak se jim povedlo dobýt Babylon a tím získala v sobě tu odplatu. Tehdy už za to ale nebrečela. Jen tiše sledovala.
Byla u dvora až do dob krále Zadinty I., který jí obvinil z čarodějnictví a vyhnal jí. Už pro něj nebyla bohyní, ale zrádcem. A proto se stáhla. Do hor nad městem. Odkud ze své jeskyně sledovala jak se říše pomaličku mění. Někteří s ní nechtěli mít vůbec nic společného. Předávali si znalosti o ní jako o bestii, co chtěla rozpad říše. Až pak jednoho dne Šuppiluliuma I. vystoupal do hor a chtěl s ní mluvit. Zprvu mu nevěřila. Sledovala ho s nejistotou v očích. Přikrčená jako zvíře. Liška po jejím boku vrčela. "Proč chceš mojí pomoc, když mne vaše vláda po roky vyháněla? Když jsem byla vašim nepřítelem?" Ptala se ho tehdy hlasem, který už zněl jako tisícero zvonků. "Protože jsi stínem, který potřebuji. Byla chyba tě vyhánět a za své předky se omlouvám." S tím se i hluboce uklonil. Což neviděla nikdy u žádného krále. A tak se s ním vrátila ke dvoru. Byla jeho špionkou, rádkyní a stínem. Někým, kdo zase jemu a jeho následovníkům pomáhal budovat říši. Až do dalšího magora, kterým teď byl Urhi-Teshub (Muršili III.). Během jeho krátké vlády byla znovu vyhnána dokud jí jeho nástupce nepozval zpět. Netušila, že se ale říše blíží ke konci. Velké stavby a úpadek říše bylo něco, před čím ona varovala aktivně, ale nikdo už tolik neposlouchal. Až zase sledovala konec. Snažila se udržet i na uzdě Suppiluliuma II., který byl spíše generál než císař. Snažila se mu to celé vymluvit. Ale pak odjížděl do bitvy. Ona ho z hradeb sledovala ten den.
Nevracel se měsíce, roky... země pomalu chřadla, až jí zpráva o jeho úmrtí roztříštila. Zánik další říše, co ona milovala...
A tak se vydala dál. Jak to měla ve zvyku. Za ty roky i tohle přestávalo bolet, ale bylo to jen další normou v jejím životě. Pomaličku zdolávala hornaté sestupy, řeky jenž nejspíše pojmenovalo tisícero lidí jinak. Tento sestup nebyl těžký pro její tělo, ale pro duši. Která v každém závanu větru slyšela jména, která už více nebudou po jejím boku. Každé zapsané na desku písmem, kterému už nikdo nerozuměl.
Spojila se s uprchlíky a pokračovala s nimi až k moři. Ovšem teď když někdo spadl, tak nezastavila. Už více ne. Smrt patřila ke koloběhu. Vše co jednou vznikne znovu zanikne. Až na ní. Stále neznala své pojmenování, jen jediné co věděla, že musela mít na krku onen přívěsek. Po boku navíc vždy bude mít Lišku. Byla za něj některé večery ráda. Když zrovna cítila slzy ve svém hrdle kvůli vzpomínkám. Kvůli tomu ještě byla člověkem. Cesta končila v Ugaritu. Přístavu, který konečně nevoněl popelem, ale solí. Zaplatila rybářům a ještě toho dne vyplula. Loď byla nechutná. Krev, ryby, zoufalství a honění se za sny. Cesta je vedla ale konečně dál od války.
Když vystoupila z lodi na Krétu, nemohla uvěřit vlastním očím. Nic tam nebylo. Jen další popel a chlad. Smrt na každém kousku. Ti jenž dorazili společně s ní byli nadšení. Jenže Knóssos už nebyl tím, co přijeli hledat. Ale mohli Krétu přetvořit k obrazu svému. Jenže ona už dávno ztratila naději v to, že civilizace, co pomůže vytvořit přetrvají. Opustila od nich a vydala se dál přes moře až na pevninské Řecko.
Nevěděla ani jak dlouho putovala. Ale usadila se u jakési osady, co se jmenovala Athény. Lesy v jejich okolí byli až moc dokonalé a ona přece jen ráda sledovala jak se to vyvine. Nechodila blízko. Spíše se ukrývala ve stínech. Učila se od nich jazyk. A zapisovala si na stěny jeskyně, kterou obývala klínovým písmem zážitky. Byla unavená a vyčerpaná. Že nevěděla jak dál. A přesto pozorovala. Zajímala se a znovu prožívala to, co už přísahala že znovu prožít nechce.
Starší muž zavítal do její jeskyně během toho, co byla na lovu. "Máte vskutku zajímavé písmo... přísahal bych, že již dávno mělo zaniknout" Promluvil muž, když se za ním objevila. Nebál se. "Řekněte, nepotřebujete něco, bohyně?" Zeptal se jí a ona poprvé za ty roky ucítila jiný pach než byl člověk. "Co jsi zač?" Zeptala se ho hlasem bez emocí. Naklonila hlavu na stranu. "Já? Někdo, kdo ti může vytvořit co budeš chtít." Odpověděl nakonec s tím úlisným úsměvem. "Luk. Vytvoř mi luk jenž bude fungovat i po tvé smrti a nebude potřebovat šípy." Odpověděla prostě. A s tím muž zmizel. Když jí o pár měsíců později přišlo psaní, že se má stavět do jeho obydlí, aby si ho vyzvedla, tak byla skeptická. Přesto se tam vydala. To co viděla jí znovu připomnělo roky u Uru. Otroci, někdo kdo mu sloužil. Cítila jak se jí vařila krev v žilách. Přesto následovala jednoho z nich do komnat svého pána. Ten seděl za stolem a před ním byl luk. Přešla opatrně k němu a uchopila ho do ruky. Na dotek chladný, až ledový. Natáhla tětivu a skutečně se v ní vytvořil šíp. Nadechla se a vystřelila. Zasáhla jednoho z jeho strážných. "Dokázal jsi to, ale to co jsem dneska viděla v tomto domě mne znepokojuje. Využívat sluhy a otroky? Nedobrovolně k sobě některé svazovat magií?" Zeptala se ho chladným hlasem a vystřelila na druhého strážného. Zásah do hlavy ho seslal k zemi. "Přes třista let sleduji dění v Athénách a ty jsi to nejvíc odporné, co zde je." S tím natáhla ruku směrem k němu s lukem. Muž začal utíkat. "Lov" Byla jediná slova k Lišce. Ta se za ním vrhla. Hnusná scéna jak mu pak rozkousla hlavu a jeho řev protnul noc byla nezapomenutelná. Pohled padl do stínů. Možná na chvilku na něj než se vytratila i ona sama. Pryč ladně jako srna samotná. To bylo jejich první setkání.
Znovu se vytratila do ústraní. Teď ale momentálně sledovala divadelní představení. Přišlo jí to nádherné, překvapivé. A možná mnohé z nich pomohla vytvořit. Ona byla inspirací pro některá díla samotná. V té době se naučila i co to je papír. Naučila se rovněž i jiné písmo než jen klínové. Milovala Řeckou říši stejně jako předtím milovala svou říši, jenže naučila se že vše netrvá věčně. Boje mezi Athénami a Spartou unavoval pomalu zem a jejich ekonomiku, a leč se jako vždy snažila radit panovníkům, tak to nešlo. Nešlo to ani kdyby chtěla. Zem pomalu upadla, až ji nahradil Řím. Nechápala jak zase se to celé mohlo rozpadnout.
Řím se sice jal hlásat, jak moc miloval Řecko, ale proč mu připadli? Sledovala to z povzdálí. Zcela unavená do toho jakkoliv zasahovat. Tohle nebyla láska k Řecku. To bylo převzání jeho ideí a kultury. Byla vyhnána mimo civilizaci. Obviněna za čarodějnictví zas a znovu. A proto už nebojovala. Zabíjela tajně otrokáře. Pila jejich krev a celkově působila už jen jako stín dávné civilizace, která tu více nebyla. Sledovat jejich pád momentálně bylo jako pohlazení po duši. A ona momentálně jde za jejich nepřáteli.
Gálové byli národ, co byl neuvěřitelně pověrčivý. Stala se jejich modlou. Stala se něčím v co věřili stejně jako vždy předtím. Bohyně a příznak smrti. Stovky let se s nimi dostává do dobrého kontaktu, učí se od každé generace. Jen aby naplnila svůj cíl. Noe již míří tam, kde chtěla být. Někam dál od zkažených říší. Někam, kde jí nikdo nebude říkat co má dělat. Z Galskými mořeplavci putuje do Irska. A pak? Na Island, kde se setkává s posledními Vikingy. A ty manipuluje po stovky let dokonale k tomu, aby s ní jeli objevovat moře.
A to se jí vyplatí. Na prahu jedenáctého století stojí na místě, kde jsou jen kmeny a národy, kde se nikdo nebude ptát na její jméno. Na pevnině země, která se označuje jako Nový svět až několik staletí poté, co tam ona už žije.
Setkává se s místními kmeny, ovlivňuje jejich legendy. Po setkání se šamany se konečně buduje Shi jakou známe dnes. Od jednoho z místních šamanů získává masky. Srna a Liška, symbolika která se až bolestivě zařezává do její osobnosti. Je označována za milosrdnou bohyni, která přijde v posledních okamžicích lidského bytí. A ona to přijímá. Je pro ní ctí být něčím více než stínem. Konečně má zase smysl. Získává dokonce i první oltář určený obětinám v jejím jménu. Jménu, které si vysloužila. Shi. Označení pro tuto entitu celkovou. Oltáře se symbolikou srny a lišky se rozrůstají. Každý z kmenů chce uctívat tuto entitu a získat si její přízeň. Nepůsobí děsivě jako smrt. Ona je smilování.
Čtyřista let po jejím stanutí na březích Kanady se zde objevují Evropští kolonizátoři. Na místě, kde Noe tak dlouho existuje a chrání zdejší kmeny. Sledovala jejich počínání než se rozhodla zakročit. Znovu napjala tětivu svého luku a vynořila se ze stínů. Nemluvila jejich jazykem, ale nesla jasnou zprávu. Nebude nikdo sahat na její lidi. Za každého kdo padl si vzala jednoho z nich.
Nezabránila ale výstavě hradu. Místo toho se ale začala objevovat v jeho okolí. Jako přízrak, který zabíjel ty, jenž se rozhodli využít zase bezpráví. Sleduje vznik blízkého města a jak i když se snaží, tak nemůže tomu pokroku zabránit.
Ustupuje tedy zase do stínů. Zdržuje se u svého jednoho oltáře. Sleduje jak tam pomaličku přestává chodit více a více lidí. Jak je to jen vzpomínka na doby minulé a na božstvo co ani božstvem nebylo.
Uvědomuje si některé noci jak je osamělá. Ona nemá nikoho ke komu by se v noci mohla přitisknout. Kord když sleduje rodiny, které budují svůj nový život ve městě, které tady ještě před stoletími nebylo. Bolestivě přijímá ten fakt, že svět už nebude nikdy takový jaký ona znala. A uvědomuje si, že až moc se svět rychle začíná vyvíjet. Neovládá jejich jazyk, neovládá jejich technologie a oblečení, které dávno nosívala se rozpadlo v prach. Nikdo nedovede vytvořit nové. Její jedinou společností je Liška. Liška, která stále loví spolu s ní ty, jenž nechtějí přijmout smrt. Stále se věnovala lovu. Protože ona byla Věčný lovec. Ona byla něco, co rozhodně dávalo inspiraci mnoho bohům, kteří přišli po ní.
Kolonizátoři se snažili s ní mnohokrát uzavřít mír, poznat jí do Baldu, ale ona vždy odmítla. Až pak se skutečně stala přízrakem. Nikdo už nezavítal k jejímu oltáři. Nikdo už nevyslovil jejich jméno, jelikož ti co jej znali byli dávno zapomenuti a jejich kroky se dávno ztratily. A přesto ona znala každého jméno. Sledovala je a modlila se, že se jednoho dne vrátí místo pro ní.
Ale čas neúprosně plynul dál. Století za stoletím. Vývoj za vývojem. Až se postupně zcela izolovala. Jazyky kterými mluvila už dávno nikdo nemluvil a ona byla sama. Jediná připomínka toho co bylo a bude. Navždy věčná do dne, než i pro ni si přijde smrt.
Fantasy World