Milo Oblivion je typ člověka, který žije na hraně. Jeho povaha je komplexní směsice emocí, které se často vymykají jeho kontrole. Zvenčí může působit jako tvrdohlavý, výbušný mladík, který dělá věci jen proto, aby dokázal, že si nenechá nic líbit. Jeho vnitřní svět je však mnohem hlubší. Každý jeho impuls, každá výbušná reakce je jakýmsi obranným mechanismem, kterým se chrání před vlastním strachem a nejistotou. V jádru je Milo emocionálně zranitelný a plný bolesti, ale nemá způsob, jak to dát najevo, a proto reaguje způsobem, který ho ještě více oddaluje od ostatních. Jeho vztek je jeho nejsilnějším motorem. Reaguje na věci okamžitě a prudce, jako by byl stále v nějakém stavu boje. Někdy se zdá, že hledá konflikty, jako by si tím dokazoval svou sílu a schopnost přežít. Hněv je pro něj něco, co ho udržuje ve střehu, co mu dodává energii a pocit kontroly. V každém problému vidí výzvu, kterou musí překonat, a často si ani neuvědomuje, že jeho hněv a vzpoura pramení z hlubšího pocitu ztráty a zoufalství. Je to jeho způsob, jak se vyrovnat s pocitem opuštění, které zažil po odchodu svých rodičů. Milo je neustále v pohybu, jako by ho něco uvnitř hnalo kupředu a nedovolovalo mu zastavit. Tento neklid v něm vychází z vnitřního pocitu prázdnoty, který se snaží zaplnit akcí, adrenalinem a rizikem. Má silnou potřebu cítit se naživu, protože mu svět připadá prázdný a beznadějný, když se zastaví. Pokud zůstane sám se svými myšlenkami příliš dlouho, začíná se propadat do temných míst své mysli – do smutku, ztráty a pocitu, že byl opuštěn těmi, kteří ho měli chránit. Kvůli tomu má tendenci se vyhýbat hlubšímu zkoumání svých emocí a problémů – je mnohem snazší se vrhnout do akce, než se vypořádat se svou vlastní bolestí. Jeho vztah k okolí je komplikovaný. Milo by mohl působit dojmem, že o nikoho nestojí a že nepotřebuje přátele, ale ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Touží po blízkosti, po tom, aby někam patřil, ale jeho strach z dalšího opuštění ho nutí všechny držet si od těla. Nedůvěřuje lidem snadno, protože se bojí, že ti, kterým by věřil, by ho mohli zklamat nebo opustit – stejně jako jeho rodiče. Tento strach ho nutí stavět kolem sebe zeď, být tvrdší a nedostupnější, než ve skutečnosti je. Když někdo začne projevovat zájem o něj nebo jeho pocity, Milo často reaguje agresivně, jako by mu chtěl dát najevo, že ho nemůže zranit. Navzdory své vnější tvrdosti má Milo hluboký smysl pro spravedlnost a čest, i když jeho pojetí těchto hodnot je často zkreslené. Nesnáší, když někdo trpí nespravedlností nebo útlakem, a přestože sám často jedná na hraně zákona, v jeho očích je to ospravedlněno tím, že svět sám je nespravedlivý. Jeho role v kapsaření a drobných zločinech, které dělá pro přežití, je pro něj spíše aktem rebelie proti systému, který ho zklamal, než skutečným vyjádřením zlého úmyslu. V jádru je Milo empatický, i když to málokdy dává najevo. Pokud někdo z jeho blízkých trpí, Milo to vnímá velmi osobně a udělal by cokoli, aby ho ochránil. Jeho loajalita je nesmírná, jakmile si někoho skutečně pustí k sobě. Jednou z jeho největších vnitřních rozporů je to, že navzdory své tvrdohlavosti a vzpurné povaze zoufale hledá své místo ve světě. Vyrůstal s pocitem, že není jako ostatní – není ani úplně člověk, ani zcela kočkodlak, a jeho smrtonošské schopnosti ho ještě více izolují. Tento pocit odlišnosti ho často vede k tomu, že se snaží najít vlastní definici sebe sama, ale zároveň cítí, že to nikdy nebude jednoduché. Svět je pro něj plný otázek, na které nikdo nemá odpovědi, a to ho frustruje. Chce znát pravdu o svých rodičích, o tom, proč ho opustili, a co se s nimi stalo. Tento neukojitelný hlad po odpovědích ho žene dopředu a často ho vrhá do situací, kde riskuje svůj život, protože věří, že to může vést k poznání. Jeho vztah s bratrem Sandrem je složitý, ale nezničitelný. Sandro je jeho zrcadlem, jeho opakem v mnoha ohledech. Zatímco Milo jedná impulzivně a agresivně, Sandro je klidný a rozvážný. Milo svého bratra někdy vnímá jako překážku, která ho zdržuje, ale hluboko uvnitř ví, že Sandro je jedinou osobou, která ho skutečně chápe. Jejich vzájemná loajalita je pevná jako skála, i když se někdy pohádají. Sandro je jediný člověk, kterému Milo dovolí vidět jeho zranitelnost, i když i vůči němu má někdy tendenci stavět bariéry. Kdyby však někdo ohrozil Sandrovu bezpečnost, Milo by se proměnil v nezkrotného irbise a bez váhání by využil své smrtonošské schopnosti, aby ho ochránil. Jednou z jeho největších vnitřních rozporů je to, že navzdory své tvrdohlavosti a vzpurné povaze zoufale hledá své místo ve světě. Vyrůstal s pocitem, že není jako ostatní – není ani úplně člověk, ani zcela kočkodlak, a jeho smrtonošské schopnosti ho ještě více izolují. Tento pocit odlišnosti ho často vede k tomu, že se snaží najít vlastní definici sebe sama, ale zároveň cítí, že to nikdy nebude jednoduché. Svět je pro něj plný otázek, na které nikdo nemá odpovědi, a to ho frustruje. Chce znát pravdu o svých rodičích, o tom, proč ho opustili, a co se s nimi stalo. Tento neukojitelný hlad po odpovědích ho žene dopředu a často ho vrhá do situací, kde riskuje svůj život, protože věří, že to může vést k poznání. Jeho vztah s bratrem Sandrem je složitý, ale nezničitelný. Sandro je jeho zrcadlem, jeho opakem v mnoha ohledech. Zatímco Milo jedná impulzivně a agresivně, Sandro je klidný a rozvážný. Milo svého bratra někdy vnímá jako překážku, která ho zdržuje, ale hluboko uvnitř ví, že Sandro je jedinou osobou, která ho skutečně chápe. Jejich vzájemná loajalita je pevná jako skála, i když se někdy pohádají. Sandro je jediný člověk, kterému Milo dovolí vidět jeho zranitelnost, i když i vůči němu má někdy tendenci stavět bariéry. Kdyby však někdo ohrozil Sandrovu bezpečnost, Milo by se proměnil v nezkrotného irbise a bez váhání by využil své smrtonošské schopnosti, aby ho ochránil.
Milo Oblivion se narodil v prostředí, které bylo od prvního dne naplněno nejistotou a stíny. Vyrůstal v malém domě na okraji města, kde byli jeho rodiče spíše pověstmi než reálnými postavami. Jeho otec, Marcus Oblivion, byl smrtonoš – mystická bytost schopná ovládat stíny a smrt. V jejich rodině byl vždy jen ozvěnou, nepřítomným hrdinou, o kterém matka vyprávěla fascinující příběhy, aby udržela jeho památku živou. Byl odvážný, tajemný, silný – vlastnosti, které se Milo naučil obdivovat, a přesto pro něj zůstával někým vzdáleným. Marcus zmizel krátce po jejich narození, a nikdo neznal důvod. Pro Mila však zůstal symbolem toho, co nikdy neměl – otcovskou přítomnost a ochranu. Matka, kterou Milo zbožňoval, byla napůl kočkodlakem, s neznámou temnotou ve své krvi. Byla silná, hrdá a plná lásky, ale v jejích očích Milo často viděl stopy smutku a strachu. Matka se snažila synům dát co nejvíce, co mohla, ale časem začala cítit, že ji něco stahuje pryč od nich, že ztrácí část své lidskosti. Pro Mila byla tou jedinou jistotou ve světě, který nechápal – vždy se k ní mohl vrátit, vždy na něj čekala s otevřenou náručí. Nicméně, postupně začal vnímat změny. V některých dnech byla zamlklá a vzdálená, její oči byly prázdné, jako by její mysl byla někde jinde. V těchto chvílích byl Milo zmatený a znepokojený, ale neměl slov, aby pochopil, co se děje. Cítil jen, že se něco nezvratně mění. Když bylo Milovi a Sandrovi kolem devíti let, jejich matka učinila rozhodnutí, které zásadně změnilo jejich životy. S vědomím, že pomalu ztrácí kontrolu nad sebou a svou temnější stránkou, rozhodla se opustit své syny. Nechtěla, aby ji viděli padnout do zvířeckosti, a hledala pro ně bezpečí. Našla je ve smečce známé jako Cat Burglars – kočkodlačí skupině žijící na okraji společnosti. Byli zkušení přeživší, zloději a podvodníci, kteří se živili drobnými zločiny, aby přežili. Matka věřila, že v této smečce budou mít Milo a Sandro vždy ochranu a někoho, kdo se o ně postará, i když ona sama už toho nebyla schopná. S těžkým srdcem je opustila, a to byla poslední chvíle, kdy ji Milo viděl. Jeho svět se rozpadl. Ztráta matky ho zasáhla hlouběji, než by dokázal kdy přiznat. Pro devítiletého chlapce to znamenalo úplnou změnu všeho, co kdy znal. Najednou byl vtažen do života plného nebezpečí a nejistoty. Smečka Cat Burglars se stala jejich novým domovem, ale pro Mila a Sandra to nikdy nebylo skutečné rodinné prostředí. Smečka byla tvrdá, drsná a fungovala podle přísných pravidel přežití. Jejich členové se starali o své vlastní zájmy a udržovali si odstup. Pro kluky to znamenalo rychlý přechod do světa dospělých, kde si museli najít vlastní cestu, jak se udržet naživu. Pro Mila to byla obrovská změna. Vždycky byl ten, kdo se snažil porozumět světu skrz činy, a ne skrz slova. Rychle se přizpůsobil pravidlům přežití v ulicích – naučil se, jak se proplížit kolem nepozorných chodců, jak nenápadně kapsařit a jak unikat před těmi, kteří by je chtěli chytit. S každým úspěchem rostlo jeho sebevědomí, ale i pocit, že nad svým životem nemá žádnou kontrolu. Kradení a riskování se pro něj stalo způsobem, jak ovládat aspoň něco, když všechno ostatní mu připadalo nejisté a mimo jeho dosah. Čím víc se cítil ztracený a zmatený ve své vlastní identitě, tím více riskoval. Nebezpečí a adrenalin byly pro něj únikem od myšlenek na ztracenou matku a neznámého otce. Během těchto let se jeho vztah s bratrem Sandrem ještě více upevnil. Sandro byl jeho protikladem – klidný, rozvážný a ochotný přemýšlet předtím, než jedná. Milo se často vrhal do nebezpečí bez rozmyslu, ale Sandro ho vždy krotil a varoval před následky. Přesto Milo svého bratra respektoval a věděl, že se na něj může vždy spolehnout. Když měli jen jeden druhého, jejich pouto se stalo nejsilnější věcí, kterou měli. Bez ohledu na to, jak moc se hádali nebo nesouhlasili, vždy stáli při sobě. Spolu čelili světu, který byl plný nebezpečí, a naučili se, že na sebe mohou spoléhat v každé situaci. Jak Milo dospíval, začaly se projevovat i jeho zvláštní schopnosti. Zpočátku to byly jen drobné náznaky – stíny, které se kolem něj zdály být podivně pohyblivé, nebo pocit, že se dokáže proplížit místy, kde by ho nikdo neměl vidět. Postupně si začal uvědomovat, že dokáže procházet stíny, mizet v temnotě a znovu se objevovat na nečekaných místech. Tyto schopnosti ho děsily a fascinovaly zároveň. Byl vděčný za to, že mu umožňovaly přežít v nebezpečných situacích, ale zároveň se cítil stále více odtržený od ostatních členů smečky. Nikdo z nich tyto schopnosti neměl – Milo a Sandro nebyli jen kočkodlaci, byli něco víc, něco temnějšího. Milo začal mít čím dál více noční můry. Ve snech ho často pronásledovaly stíny a nejasné postavy. Jednou z nich byl muž, kterého si vždycky spojoval se svým otcem – Marcus Oblivion, smrtonoš, kterého nikdy nepoznal, ale který ho ve snech volal. Milo snil o temných místech, kde stíny žily vlastním životem a kde měl pocit, že ho něco sleduje. Tyto sny ho znepokojovaly a Milo začal hledat odpovědi na otázky o své minulosti. Kdo byl jeho otec? Co znamenaly jeho schopnosti? A proč ho jeho rodiče opustili? Jak roky plynuly, Milo se stále více uzavíral do sebe. Před ostatními vystupoval jako neohrožený a sebejistý, ale uvnitř byl zmatený a nejistý. Nevěděl, kam patří – nebyl ani čistě kočkodlak, ani čistě smrtonoš, a tato vnitřní dichotomie ho neustále pronásledovala. Připadal si rozpolcený mezi dvěma světy, z nichž ani jeden ho nepřijímal úplně. Jeho touha po odpovědích ho hnala kupředu, ale zároveň ho odtahovala od ostatních. Nikdo z jeho okolí nechápal jeho vnitřní boj – ani smečka, ani Sandro. I když měl Milova důvěru, byl tu pocit, že Sandro se více smířil se svou identitou, zatímco Milo stále bojoval. Když bylo Milovi šestnáct, jeho posedlost hledáním odpovědí dosáhla vrcholu. Chtěl zjistit, co se stalo jeho matce, kde je jeho otec a co vlastně znamenají jeho schopnosti. Navzdory tomu, že vyrůstal se smečkou, nikdy nepřestal snít o tom, že jednoho dne najde své rodiče a pochopí svou vlastní minulost.
Milo je mladík s výraznými rysy, které vypovídají o jeho osobnosti – tvrdohlavé a divoké, ale zároveň skrývající vnitřní křehkost. Jeho obličej je jemně hranatý, s výraznou čelistí, která mu dodává odhodlaný výraz. Oči jsou velké a hluboké, s tmavě hnědou barvou, která se v určitých chvílích zdá, že odráží stíny jeho vnitřních konfliktů. V těchto očích je něco neklidného, jakoby neustále hledal něco, co nemůže najít. Přesto z nich vyzařuje i zranitelnost, která kontrastuje s jeho odhodlaným vnějším chováním. Jeho vlasy jsou tmavě hnědé, mírně rozcuchané, což podtrhuje jeho rebelský charakter. Nedbalost v jeho vzhledu je záměrná – nechodí sčesaný a upravený, protože na to jednoduše nedbá. Vlasy působí, jako by se nedaly zkrotit, stejně jako Milo sám, který se nerad nechává zařadit do škatulek a odmítá přizpůsobovat se pravidlům. Milo má střední postavu, která se začíná formovat do siluety někoho, kdo žije v neustálém pohybu. Je svalnatý, ale nijak přehnaně – jeho síla pochází spíše z hbitosti a rychlosti než z objemu svalů. Vzhledem k tomu, že většinu svého života strávil mezi kočkodlaky, jeho tělo je přizpůsobeno rychlým útěkům a bleskovým reakcím. Když se promění do své kočkodlačí formy, jeho tělo se zcela změní – jeho vlasy se promění na hustou bílou srst, která připomíná irbise, a jeho hbitost a dravost se zvýší na maximum. Jeho styl oblékání je praktický a nenápadný. Nenosí žádné luxusní nebo přehnané oblečení – spíše preferuje tmavé barvy, jednoduché kalhoty a trička, která mu umožňují volný pohyb. Často má na sobě něco, co vypadá, jako by to už bylo několikrát opravované – jasný znak toho, že žije mezi těmi, kdo si nemohou dovolit nové věci. Přesto však na jeho vzhledu není nic zanedbaného – i když je jeho oblečení jednoduché, Milo ho nosí s jistou dávkou nezávislé hrdosti.
Stará dýka: Jeden z nejcennějších předmětů, který Milo vlastní, je stará dýka, kterou zdědil po matce. Je to jednoduchá, ale elegantní zbraň s rukojetí obtočenou koženým provázkem. Čepel je lehce otupělá a plná drobných škrábanců, které svědčí o její historii. Tuto dýku Milo nosí vždy při sobě – ne kvůli boji, ale kvůli tomu, co pro něj symbolizuje. Připomíná mu matku a její sliby o ochraně, stejně jako její odhodlání postarat se o své syny, i když nemohla zůstat. Kožený náramek: Na levém zápěstí Milo nosí jednoduchý kožený náramek, který pro něj má velkou osobní hodnotu. Tento náramek mu kdysi daroval jeho bratr Sandro, aby mu připomínal, že i když riskuje a často se vrhá do nebezpečí, není na světě sám. Je to symbol jejich silného pouta a bratrství, něco, co Milo nikdy nenechá doma, i když na něj v drsné každodennosti často zapomíná. Zápisník: Milo s sebou nosí malý, opotřebovaný zápisník, ve kterém zaznamenává své sny, myšlenky a útržky vzpomínek na matku. Zápisník není plný – Milo není typ, který by trávil hodiny psaním. Spíše si zapisuje klíčové momenty, vize, které se mu zjevují ve snech, nebo pocity, které ho náhle přepadnou. Někdy do něj načmárá i nákresy zvláštních míst, která navštívil ve snech, nebo podivných bytostí, které v nich potkal. Tento zápisník je jediným místem, kde Milo dovoluje sám sobě projevit své vnitřní zmatky a pochybnosti.
Když se Milo promění v irbise, jeho vzhled je ohromující a připomíná nádherného, ale nebezpečného predátora. Jako irbis (sněžný levhart) je středně velký, svalnatý a jeho přítomnost vzbuzuje respekt. Miloova srst je zářivě bílá, hustá a měkká, dokonale uzpůsobená pro chladné a náročné prostředí. Tmavé, nepravidelné skvrny, typické pro sněžné levharty, se rozprostírají po jeho těle, tvoříc elegantní vzor, který působí jako přirozená kamufláž. Srst je hustá, což mu dává nejen ochranu před chladem, ale i majestátní vzhled, kdy působí jako ztělesnění síly a elegance.
Maxwell Jenkins
Strach ze ztráty kontroly: I když Milo vypadá jako někdo, kdo je rád ve středu chaosu a nebezpečí, ve skutečnosti má obrovský strach z toho, že nad sebou ztratí kontrolu. Tento strach pramení z obav, že se jednoho dne stane obětí své temnější stránky, stejně jako se to stalo jeho matce. Když cítí, že jeho smrtonošské schopnosti rostou, má pocit, že se od něj vzdaluje jeho lidskost. To je také jeden z důvodů, proč se občas chová tak impulsivně – bojí se, že by mohl ztratit sebe sama, kdyby se pokusil příliš přemýšlet o tom, kdo vlastně je. Nenávidí přezdívky: Milo nemá rád, když mu někdo říká přezdívkami nebo ho oslovuje jinak než jeho vlastním jménem. Přezdívky pro něj znamenají určitou formu znehodnocení nebo zesměšňování jeho osoby, což ho přivádí k frustraci. Je to způsob, jakým se brání vůči tomu, aby byl někým podceňován nebo škatulkován. Fascinace kočkami: Přestože je napůl kočkodlak a jeho proměna v irbise je přirozenou součástí jeho bytosti, Milo má fascinaci s kočkami jako takovými. Když je ve městě, často je pozoruje, jak se pohybují s ladností a sebevědomím. V těchto chvílích přemýšlí o tom, jak by vypadalo, kdyby dokázal být ve svém životě tak klidný a vyrovnaný jako ony. Skrytý talent pro kreslení: I když se to nemusí zdát, Milo má skrytý talent pro kreslení. Když je v klidu a cítí se v bezpečí, rád si kreslí do svého zápisníku. Jeho kresby jsou většinou temné, plné stínů, postav zahalených v mlze a nejasných obrazů, které čerpá ze svých snů a nočních můr. Nikdy by se nepřiznal, že ho kreslení uklidňuje a že mu pomáhá zpracovat své emoce, protože by to považoval za slabost. Nevraživost vůči autoritám: Milo má problém s respektem k autoritám, ať už jde o vůdce smečky nebo jakoukoli jinou osobnost v pozici moci. Má přirozenou nedůvěru k těm, kdo se snaží kontrolovat ostatní, což často vede k tomu, že se dostává do konfliktů se smečkou nebo jinými dospělými. Je to také způsob, jakým se brání tomu, aby byl znovu opuštěn nebo zklamán těmi, kdo by ho měli vést. Trpí nespavostí: Milo trpí častými nespavými nocemi, kdy ho jeho vlastní myšlenky a noční můry drží vzhůru. V těchto chvílích často prochází městem nebo zůstává na střechách, kde ho nikdo neruší. Tady, v tichu a temnotě, může na chvíli zapomenout na své vnitřní démony, i když ho někdy právě tma přivede ještě blíž k jeho obavám.
Cat Burglar's
Fantasy World
Fantasy World