Povaha
Jsem milá dívka, která se vždy snaží být ve všem nejlepší. Věnuji tomu spoustu úsilí, i když vlastně netuším, čím bych chtěla být. Mám sen stát se Mistryní všeho možného. Ve škole často nedávám pozor, protože ostatní jsou pro mě pomalí, a tak mám obvykle látku dávno zvládnutou. Ráda se během hodiny ptám na něco, co se zrovna učím sama. Moje mluva není vždy zcela spisovná, ale snažím se nepoužívat vulgarismy. Pokud mi něco přijde zbytečně pracné nebo otravné, jednoduše to neudělám a smířím se s tím. Můj bratr je pro mě výjimečný a jediný, kdo mě dokáže přesvědčit, abych udělala věci, které bych jinak ignorovala. Ve škole jsem podváděla jen jednou, když mě v osmé třídě přepadly menstruační bolesti a nedokázala jsem se soustředit. Po 13 let bratrově ignoraci se snažím mu zalíbit. Chci aby semnou trávil čas. Mám strach z toho, že mi bratr, řekne úplně to samé co mí bývalí kamarádi. Jsi pro mě "moc dobrá". Něco takového by mě dokázalo tak uzemnit, že by bylo potřeba psychiatra abych se dostala zpátky do pohody.
Minulost
Narodila jsem se s o dva roky starším bratrem Claudiem, kterého jsem vždy milovala. Trávila jsem s ním většinu svého času a už od čtyř let ho otravovala, aby si se mnou hrál a učil mě písmenka. Učení mě bavilo, a i když jsem nechápala, co mě učil, pořád jsem se ho vyptávala. Když šel bratr do školy, byl to jediný čas, kdy jsme byli rozdělení. Když jsem sama začala chodit do školy, už jsem uměla abecedu a trochu číst, což se děti teprve měly naučit. V první třídě jsem si našla kamarády, ale postupem času mě začali opouštět, protože jsem pro ně byla „příliš dobrá.“
Když mi bylo sedm, řekl mi bratr, ať se bavím se svými přáteli a trávím méně času s ním, protože prý tak budu „tou dívkou, kterou bych měla být.“ Nevzdala jsem se a stále jsem se s ním bavila, ale začal mě více odmítat. Myslela jsem, že když budu ve všem nejlepší, bude se mnou zase trávit čas jako dřív. Ve věku deseti let jsem se kvůli tomu cítila osaměle, mí kamarádi se ode mě stranili a bratr už mě tolik nechtěl. Začala jsem hrát TRPG, což mi poskytlo útěk od reality. Rodiče si mě na rozdíl od bratra všímali a pomáhali mi s úkoly, zatímco bratr se mi věnoval jen na příkaz rodičů. Bylo mi smutno, ale byla jsem i ráda, že se mi aspoň trochu věnuje.
Šikana ve škole začala v této době, ale moc jsem to neřešila. Říkala jsem si, že je to něco, co zvládnu, a že slova nebo tekutiny v obličeji nic nezmění. Navíc, bratr ani rodiče si toho nevšimli, tak proč bych je měla obtěžovat? Naštěstí jsem měla nejlepší kamarádku na Discordu, se kterou jsem se znala ještě před TRPG a která mi byla velkou oporou. Když mi spolužáci ušpinili oblečení nebo mě polili, vždy jsem mohla jít k ní, abych se umyla a upravila, než jsem se vrátila domů. Bratr se mi straní, tak proč bych ho zatěžovala se svou šikanou?
Šikana pokračovala až do konce základní školy. Jediné, co mě doopravdy rozzlobilo, bylo, když mi poničili poznámky. Trvalo mi dlouho, než jsem je sepsala, a jejich zničení mě donutilo se ozvat. Díky mým skvělým výsledkům se rodiče rozhodli, že mě pošlou na soukromou střední školu. Rozhodli se pro gymnázium, protože jsem sama nevěděla, co chci dělat. Doufala jsem, že tam budou inteligentní lidé, kteří se vyhýbají šikaně. Moje očekávání byla asi až moc velká, protože už po třech měsících jsem znovu čelila šikaně. Někdy jsem se ani nedokázala najíst, protože mi snědli nebo zničili svačinu. Ale pořád věřím, že přijdou klidné dny – jsem přece jen v prvním ročníku. A taky, že když budu nejlepší, bratr si mě všimne. Mám zrovna větší šanci, že se mi bude věnovat. Rodiče odjeli na pracovní cestu, a bratr mě má na starosti
Vzhled
Mám dlouhé, rovné, světle hnědé vlasy, které mi spadají přes ramena. Mám jemnou, světlou pleť s nádechem pih na tvářích, což mi dodává nevinný a mladistvý vzhled. Mé oči jsou velké a tmavě hnědé, působí hlubokým, možná zasněným dojmem, jako bych byla často ponořená do svých myšlenek. Nosím tmavě modrou školní uniformu s bílým límečkem a žlutou kravatou s jemnými proužky, která mi dodává vážnější, ale stále přátelský vzhled.
Dodatek
Kvůli mému rychlému metabolismu musím často jíst – všude nosím drobné svačinky.
Mám fotografickou paměť, což mi hodně pomáhá ve škole, ale přiznávám to jen málokdy.
Při stresu si často kroužím pramínek vlasů kolem prstu, aniž bych si to uvědomila.
Někdy si představuji, že kdybych byla kluk, bral by mě bratr vážněji a více by mě respektoval a bavil by se semnou.
Profil na echo @aurelie
Fantasy World