Povaha
Gio by se dal povahově přirovnat k dost náladové ženské. Kolikrát možná ještě hůř. Na oko se umí chovat a tvářit jako slušný mladík, který má i dobré vychování. Jeden by se tím ovšem neměl nechat oklamat. Dokáže hrát mnoho tváří, když se mu zachce. A snaží se v každém probudit, aby v něm viděl jinou osobnost. Pro někoho to může být milý mladík, pro jiné největší zmetek, jakého kdy potkali.
Je ovšem dobré říci, že pro ty lidi, které vidí poprvé, není úplně komunikativní. Jeden do něj musí opravdu rýt a hučet, aby si jeho pozornost získal. Jiná situace může nastat, když se ta dotyčná osoba zalíbí jemu. To umí být poté neodbytný, začne se kolikrát dvořit a nerad si takovou osůbku nechává utéct. Je jaksi hodně vybíravý.
K jeho malé komunikativní stránce patří i samota. Nedá se říct, že by jí úplně vyhledával, ale ani se jí nebrání. Je to zkrátka nějak vyvážené. Pokud tu společnost potřebuje, tak to na sobě pozná sám. Když je té pozornosti naopak moc, tak to dá moc dobře znát. Ať neustálému vyhýbání očnímu kontaktu, tak i kvůli větší nepříjemnosti, než normálně.
Teď něco trochu víc zajímavějšího – jeho jistá náladovost. Na první dojem se tak tvářit nemusí, už ne vůbec, když se někomu začne hned dvořit. Ovšem pokud je ve své „fázi“, kdy hodlá být nepříjemný na všechny, tak se nebojí ohnat slovně po jakékoliv osobě. Ať je to jemu někdo blízký, či ne. Proto se i často stává, že některé lidi, které má přece jen rád, ránní. V takovém případě to není čistý úmysl, ale zase si na to odmítá dávat pozor. Pokud jeho výkyvy nálad někdo nedokáže snést, prostě se s tím dotyčným nebaví. Jeden den může být poměrně milý, další den nebo klidně za dobrou hodinku bude chtít každého kolem sebe zabít. Otázka je, jestli doslova nebo jen obrazně.
V té zajímavé části budeme pokračovat nadále. Nejhorší zádrhel na celé jeho povaze je PTSD, kterého se nejspíše už nikdy nezbaví. Pokud ano, bude to učiněný zázrak. Stresové situace kvůli tomuhle nezvládá kolikrát dobře, ale záleží na spouštěči. Pokud by mělo jít například o stres z nějaké zkoušky, tak se mu to s tímto vůbec nespojí. Kdyby šlo o všechno o stres kvůli nějakému vztahu, tak mu to dá značně zabrat. Ať kvůli přerušovanému spánku nebo jeho dennímu fungování – často se uzavírá do sebe a kousek minulosti, která mu tuhle poruchu způsobila, si přehrává furt dokola.
A jako třešnička na dortu, která k jeho PTSD bude nejspíše navěky už patřit, je sklon ke kanibalismu. Zrovna o něčem takovém s nikým opravdu nemluví. Ví moc dobře, jak by to mohlo asi dopadnout. A nepotřebuje se nechat zabít kvůli tomu, že o sobě říká pravdu. Není až takový blázen, aby se připravil o život. Ovšem si s touhle „slabinou“ nemůže úplně pomoci. Někoho jiného, kdo by měl podobnou úchylku, za život nepotkal. Proto neměl podle čeho soudit, z jakého důvodu je ve svých obětech vybíravý. Ale s jistotou jde pokaždé po někom, kdo se mu opravdu líbí. Vzhledově nebo povahově… pokud je to oboje. Je to příjemný bonus. Jediní, kdo jsou před touhle jeho touhou v bezpečí, jsou nanejvýš nejlepší přátelé a možná i partner, který by ho byl schopný vystát. Je to ovšem sázka do loterie… je jen jasné, že by ho neslupl jako malinu.
Za poslední zmínku stojí, že pod tímhle vším se ukrývá vážně hodná duše. Chápavý a milý. Jenom je to nepochopená duše, která stále v tomhle prokletém světě bloudí a snaží se najít nějaký svůj úděl.
Největší slabinou pro něj je nebo spíše bylo navazovat milostné vztahy. Teď už to takový háček není a má nějaké to pochopení od svého partnera. Ale nebylo tomu tak. Poprvé za život se dokázal nějak sblížit, až s Angelem, ale jinak každý jeho jiný pokus nekončil úplně nejlépe. Minimálně ne pro toho druhé, jen pár z nich uniklo jeho druhé slabině – kde máme sklon ke kanibalismu. Do jisté míry vydrží, ale asi všichni víme jak funguje závislost. A pokud něco nevyšlo podle plánu jak chtěl, propadl stresu… hold v něm tu povahu a chování ovládlo zvíře, které si nenechalo svou potravu nikdy utéct.
Co můžeme říct o jeho koníčcích, tím že je spisovatel tak k tomu neodmyslitelně patři psaní i čtení. Nachází u toho jak svojí radost tak klid pro svou pošramocenou duši. Mimo to je milovník astrologie. Není tedy moc divu, že ho jeden může často vidět pozorovat hvězdy na noční obloze. Mimo to u něj jeden dokáže spatřit jistý pohled klidu, který dokáže zažít nanejvýš s Angiem. A jako poslední bod je vaření. Tady je dobré říct, že není dobrý nápad se mu motat v kuchyni. Krom psaní, které mu jde, by neměl problém se uživit ani jako kuchař. Ale tomu se vyhnul, protože se bál že si to tak tím znechutí a nebude vařit už s radostí jako to má teď.
Pro změnu co naopak nemá rád jsou lidé, ostatní nadpřirození, kteří se mu snaží dostávat pod kůži. Zjistit o něm co nejvíce informací. Má vždycky zato, že se to snaží celé otočit proti němu. A akorát by pak využili jeho slabin a nějak by ho dostali na práh smrti. A upřímně? Umírat se mu ještě dvakrát nechce. K tomu můžeme započítat i pomoc od druhých. Sám pomoc nenabízí – pokud ano, tak je lepší se mít na pozoru. Ale jinak si stojí za tím, že vše zvládne sám. A přijmout pomoc bere jako projev slabosti.
Fóbie u něj je akorát jedna a to akrofobie – strach z výšek. Sám pořádně neví odkud ten strach pramení. Jenom skutečně ví, že je nemá rád a místům, která jsou vážně vysoko se snaží ideálně vyhýbat.
Minulost
Jeden by si mohl myslet, že je výhra narodit se do bohaté rodiny, mít opravdu zajištěné vše na zlatém podnose. Ovšem z jistého hlediska svůj původ zároveň pěkně nesnášel. A to díky otci, který byl mezi všemi známý jako pěkný zmetek, lhář, podvodník… no snad všechno špatné, na co si jeden vzpomene. Gio to už neměl lehké jen kvůli tomu, že byl vůbec jeho syn. Každý si o něm myslel, že bude úplně stejný. Jak praví jedno přísloví… Jablko nepadá daleko od stromu.
Je tedy jasné, že výchova ze strany otce nebyla nejlepší – nehledě na to, že kvůli tomu, že si Giovanniho dovolovala vychovávat matka – která pro onoho muže měla jenom jediný úděl. Zplodit s ní potomka a ideálně vypadnout. O to víc nesnášel jak jí, tak i svého syna. Minimální světlo, které na rodinu házela, byla právě ona. Byla přesný opak, od toho všeho, co ztělesňoval její manžel. Ochotná, milá, laskavá… Snažila se svého syna vychovat ve skvělého muže, který by v budoucnu byl lidmi kolem milován. Nehledě na to, že nechtěla, aby se choval přesně jako otec. Jenže každý byl někdy láskou zaslepen a bohužel v době, kdy se s ním seznámila, tu jeho špatnou stránku neviděla.
Háček je ovšem v jedné věci. Dům byl psaný na něj, ne na ní. Takže mu nic nebránilo jí vykopnout a nanejvýš řešit rozvod. Což je asi logické, že úplně nechtěl. A hlavně pro ni našel jiné využití. Do výchovy svého syna zasahoval, nebo se o to snažil. Ovšem se nedařilo podle jeho plánů, jak si přál. Proto si našel jiné řešení, které věřil, že bude příjemné pro všechny – hlavně pro něj, aby zabil dvě mouchy jednou ranou.
Mimo to vše malý Gio díky rodičům v lásce viděl jen utrpení. Věčné hádky, ať kvůli hloupostem nebo o jeho výchově, to ho jako malého unavovalo. A poměrně dost i ničilo. Jako dítě si přebral, že slovo láska znamená tohle. Nesnášet se navzájem a jít si furt po krku.
Zpět ovšem k plánu, který měl jeho otec. Gio zrovna oslavoval své třinácté narozeniny. Nic se za ta léta nezměnilo. Jenom se akorát víc věnoval učení a svým zájmům. A hlavně se stal o něco větším samotářem, kvůli tomu, že se podobal více a více otci. A slyšel z většiny rohů ze sousedství nehezká slova. Unavovalo jej to a nechtěl se zbytečně hádat. Pojďme, ale zpět k onomu plánu. Ten večer měl pro něj otec překvapení. A kdo by jako dítě překvapení nemiloval? O to víc se ho nemohl dočkat, když mu ho slíbil předat až večer. I přes to, jak moc ho nesnášel kvůli chování, furt to byl jeho otec a jistá část duše si ho vážila a „uctívala“ ho. Až do oné noci, onoho dne.
Společně odjeli do města, do více opuštěné části, k jedné z budov, kde najednou bylo více aut. I budova vypadala, že se nově renovuje… Později mu vysvětlil, že jí koupil a chce začít s novým podnikáním. Chlapec si to tedy přebral tak, že mu tohle chce zanechat jednou jako dědictví. Aby to po něm přebral, z čehož byl zprvu nadšený. Ale po vstoupení dovnitř, do sklepení, se mu vyskytl pohled na tu největší zrůdnost, co kdy vůbec mohlo. Nevšímal si lidí kolem, kterých tam bylo nejméně deset. Víc ho děsil pohled na tělo jeho matky, na mrtvé tělo.
Zanedlouho se dostavilo také vysvětlení z otcovy strany, tím se o něm dozvěděl tu nejhorší stránku, kterou kdy mohl. Raději by v něm viděl podvodníka, lháře a kdo ví co ještě! Než uctívače Satana. A s jeho vysvětlením dostal na talíři doslova naservírováno doslova vše. Ať tu nepříjemnou ránu, proč to matce udělal, tak i důvod. Sice četl hororové knihy, ale žádná z nich nebyla takhle ujetá. Kulty jako takové taky znal, slyšel o nich. Ale nevěřil tomu, že je to reálné. A teď po něm otec chtěl, aby se k nim přidal a po pár letech pokračoval v jeho podnikání a v tomhle… Hnus! Čistý hnus a zvrácenost v tom viděl. Nechtěl se stát nějakým „zasvěceným“, jenže co asi třináctileté dítě zmůže proti dospělé partě chlápků, kteří ho násilím donutily vypít krev z matčiných žil a sníst kus jejího masa. Tu noc zlomil duši malého chlapce, který přišel o celou rodinu.
Po celém jediném incidentu, během jediné noci, jeho „otec“, na kterého se Gio pokaždé díval se zhnuseným pohledem, dostal to, co chtěl. Měl nad svým synem veškerou kontrolu, nikdo mu do ničeho nekecal a hlavně využil nakonec i svou milovanou ženu dobře. Další období, které mu bude Pekelná strana přát trochu toho štěstí. A jak zahladil stopy? Není to poprvé, co nějaká ženská utekla od nešťastného vztahu. Nakecal akorát, že nenáviděla jak jeho, tak i svého synka, u kterého tvrdila, jak moc jej miluje. A co, prošlo mu to. Mimo to nezmizel žádný cenný majetek, akorát nakecal, že si vzala pár tisíc, ale nechal jí je z „dobroty“ srdce. Ať si s tím užije, s nějakým jiným chlapem, když tady byla tak nešťastná.
K tomu všemu můžeme zahrnout ještě první přeměnu, která si pro něj nevybrala také nejlepší chvilku. Sotva den po incidentu se mu na bedra přidalo ještě tohle. O to horší byl fakt, že proměna trvala pomalu 28 hodin. Neskutečná bolest, která mu deformovala kosti a měnily se na jiné. Ne… začínal nesnášet částečně i tohle. To si minimálně myslel při první přeměně. Nakonec téhle podobě lišky přišel dost na chuť a postupně jí začal využívat k útěku před otcem a jinými problémy. Dokázal se tak dostat do zvířecího světa, kde měl trochu toho klidu.
----
Přesuneme se o pár let kupředu. To, že pro něj rodina už neexistovala, není asi proč vysvětlovat. Máma je mrtvá a otec je zrůda, kterou dělá, že nevidí. Jenom se ho snaží nenaštvat a jinak si žije ve svém světě. Nechtěl, aby se to celé opakovalo, jenže se do oné noci vracel ve snech. Probouzel se z nočních můr a pokaždé se mu to zdálo horší a horší. Jenže co měl dělat? Nemohl za nikým jít… je to už kolik let, za chvilku mu bude osmnáct, a kdo mu to najednou uvěří? Nakonec se podvědomě tuhle hrůzu naučil nějak zpracovat a přes noc dostal i to minimum spánku.
----
A nyní se dostaneme už do jeho pětadvaceti let. Ze své rodné země – Austrálie. Se přestěhoval, až na druhý konec země. Poslední věc, kterou od „otce“ viděl, bylo pár peněz, které do začátku potřeboval. S častým střídáním prací se občas živil dost těžce, ale postupem času se vše obrátilo na lepší stranu. Ve volném čase se věnoval psaní knih – respektive jedné, kterou si už psal od svých šestnácti let. A povedlo se mu ji konečně vydat o pár let později. Své trauma tím zahnal do kouta, utíkal tak do svého světa a dělal něco, co ho baví. Alespoň na oko se tvářil, že nemá žádné trable. Ale kdyby se mu terapeut nebo psycholog chvilku hrabal v hlavě, Haha, našel by tolik malérů, že by ho zavřeli na léčení a nejspíše i do vězení. Proč vězení? Jejda, nikdo se nezmínil, že od oné noci, kdy okusil zakázané ovoce, to úplně nekončilo. Vlastně to v něm probudilo víc „zvířecí“ stránku, která po lidské mase doslova toužila. Čímž se dostáváme k háčku, se kterým žije – sklony ke kanibalismu.
Ale tak tuhle nezajímavou část kolem zabíjení nechme stranou. Štěstí kromě práce se na něj usmálo i kolem lásky. I když to slovo přímo nesnášel, našel si duši, která mu ukázala správný význam tohohle slova. V jednom z barů, který začal po nastěhování navštěvovat, byl jistý barman, který se mu líbil. Zprvu to bral jenom jako svoji zálibu ze stránky kanibala. Chtěl si z něj udělat prostě další oběť – alespoň si to takhle vnucoval. Jenomže co se pokaždé pokusil podstupovat podobné kroky jako při lákání obětí do jámy lvové, tak to končilo jinak. Společná procházka, večeře, nějaké rande a společně strávená noc. Nechápal, proč se to najednou dělo a co ty nové pocity mají být, ale… líbily se mu. Tím si udělal jasno v další věci. Angelo je jediný člověk, který mu rozumí, který je pro něj v životě důležitý a kterého nikomu jinému nedá. A když říkáme slovo nedá, tak to myslí skutečně doslova. Co se z menšího randění stalo? Vztah a ze vztahu, kde se znají pár měsíců, se mu jej povedlo rychle přesvědčit, aby se nastěhovali k sobě. Tenhle muž je jen jeho… NIKOMU ho nevydá.
Fantasy World