Povaha
Rune je poměrně tichý typ člověka. Často jej potkáte někde stranou, uzavřeného, samotářského, klidného a vyrovnaného. Nebýt jeho okázalého zjevu, nejspíše si jej ani nevšimnete. Přesto, pohlédnete-li mu do jeho dvoubarevných očí, zahlédnete jiskřičky života a nadšení. Skoro většinu svého bytí byl vězněn na panství Asger, proto poměrná rád vyhledává nová místa a zázemí, která ještě nespatřil. Nesnáší zatuchlost a jednotvárnost. Pokud jej donutíte být po delší čas na jednom místě, čeká vás nejspíš malé peklo na zemi, neboť bude vymýšlet mnohé, aby se dostal pryč, či si jen okořenil onu chvíli. Mnoho času netráví ani doma. Naopak. Raději jde ven a užívá si volnost, kterou mu svět dopřívá. Je jako element větru. Někdy mírný a jindy jako rozený taifun, který přes Vás přeletí nehledě na okolnosti a katastrofy, které přináší.
Nenechte se však mýlit. Není to ten typ, co bude vyhledávat i společnost lidí, či jiných humanoidů. Nová místa sice miluje, ale od lidí se povětšinou drží dál, hlavně od těch, ze kterých jde cítit co jen sebemenší náznak spřízněnosti s magií. Má totiž mnoho tajemství, které by rád udržel pod pokličkou, neboť by jej mohla stát život.
Přesto jej máte možnost nalézt i v místech, kde se to lidmi hemží. Jakožto spisovatel rád pozoruje. Jeho díla a to i ta, která nejsou sepsana podle jeho života jsou pak mnohem realističtější a co pak teprve i textové hry, ve kterých se ztrácí stejně jako v literatuře. Pokud u něj nezahlédnete knížku, vězte, že je něco hodně špatně. Možná v ten den skončí i sám vesmír.
Možná tedy vypadá jako štěně, které někdo nechal v krabici na chodníku, ale vězte, že tomu tak není. Za jeho celistvostí stojí jeho chladná hlava, inteligence a snad i špetka sarkasmu a humoru tak černého, že by si v německu po roce 1933 zasloužil svůj vlastní tábor.
Ač má svou hlavu, své názory a stanoviska, většinou se nehádá. Sic je schopen debatovat klidně i sáhodlouhé hodiny, u hádek se raději klidí z cesty. Hádky pro něj nemají pražádnou cenu. Než se hádat, raději si zajde ven postavit sněhuláka, nebo písečný hrad.
Dětinskost si u něj tedy také najde své místo, pokud na ni přijde řada i chuť.
Minulost
Čiže, nejspíše by bylo nejlepší začít na úplném začátku. Avšak, komu by se chtělo číst o projevu lásky dvou lidí, když se hlavní hrdina tohoto příběhu ještě stále houpal v klenotech rozkoše svého otce? Přeskočme tedy děj kousek dál, kdy byl rod Asger rozšířen o dalšího člena. Tento den, nebo spíše noc byla tou nejdůležitější za poslední milénia, neboť rudá nitka osudu konečně svázala to, co přislíbeno bylo v čase, který pro dnešní lid zdá se pohádkou.
Rune z počátku své rodiče vůbec neznal, ne proto, že by jej neměli rádi, ale proto, že byli neustále na cestách. Tahat s sebou novorozence, batole a následně velmi malé dítě by bylo nebezpečné. Jak by také ne? Oba se totiž věnovali poměrně nebezpečnému typu archeologie, kdy však nevyhledávali památky lidské, nýbrž ty magické. Starověká magie, nebezpečné a neznámé oblasti ukryté za dveřmi starověkých portálů, místa ukrytá v čase i prostoru, artefakty tak nebezpečné, že by dokázaly zničit civilizace… Tahle práce, ač vysoce ceněná, je hlavně velice nebezpečná. Spousta těch, kteří se ji věnují nechává své potomstvo, stranou, aby po nich zůstalo alespoň něco, pokud sami zmizí v mlze zapomnění. Ne, že by se to stávalo často, ale v grafech poukazující na praktikanty tohoto odvětví, je to jev objevující se mnohonásobně častěji, než mrtvá prostiotutka v ulicích Londýna.
A tak Rune vyrůstal pod křídly své prababi, která překypovala vitalitou. Co si budeme prababi Asger by rozhodně nikdo nepopsal jako křehkou stařenku sedící v houpacím křesle, zatímco plete ponožky, svetříky, šály a čepice. Popravdě byla to dáma ověnčená temperamentem, šibalstvím a notnou dávkou hrůzunahánějícího šéfa mafiánského podsvětí. Ano, chápete dobře, prabábi Asger byla bývalou zlodějkou první třídy a novodobým Al Caponem v posvětních trzích s magickým vybavením.
Nyní tedy přichází na řadu otázka - kteří rodiče někomu takovému svěří svou ratolest? Co si budeme - Runeho rodiče jsou poměrně svobodomyslní. Neříkám tím, že jsou vygumovaní jako guma zuřivého prvňáčka, ale nedělají si iluze o tom, že je svět tím nejbezpečnějším místem. Komu pak svěřit někoho, kdo je Vám drahý, než tomu, kdo umí kráčet v temnotách?
Prababi Asger své pravnouče velice milovala a miluje. Snesla by mu hvězdy, měsíc i černou díru - stačilo by požádat. Rune tak byl jako ptáček ve zlaté kleci. Chráněn ochrankou z krvesajů a dalších zuřivých bytostí. Cumlal prsa jen vysoce prověřených kojných, jejichž rodokmen sahal do dob zapomenutých, spal v hedvábí, koukal na zářivé diamanty zavěšené nad postýlkou. Princátko jemuž se nemohlo nic stát…
Omyl…
Ve věku šesti let přišlo něco, co vůbec nikdo neočekával. Malý Rune byl unesen. Ne však díky nekalým praktikám své prababi, ale kvůli rodičům, jež objevili něco, co mělo zůstat navždy skryto…
Čína, provincie Che-Nan. Vykopávky poblíž městské prefektury Xǔchāng. Právě zde byl objeven labyrint utkaný ze staré, mocné a neznámé magie…
—
Rune si z té doby pamatuje jen velmi málo.
Jednoduše řečeno není v tomhle koutu historie ani o čem psát. Vydírání rodičů, jež měli odkrýt tajemství labyrintu bylo díky Runemu velice jednoduché. Pasti a nástrahy padaly jako vojáci v občanské válce. Jistě, několik lidí zemřelo, několik bylo zraněno, několik jich bylo odstřeleno do jiného času, ale co už - střed labyrintu se nakonec zjevil jako pedofil na dětském hřišti. Tiše, nenápadně a rychle…
~
Stál tam, bílý a neochvějný, spíše narozený nežli vytesaný z jediného kusu skály. Vznikl najednou, v neznámém nikdy, v té zemi, kde scházejí se krajnosti, kde se tma stává světlem, síla slabostí, zrůdnost krásou, kde nehybnost se mění v moudrost, kde čas nemá moc a noc přetéká do dne na břehu řeky nekonečnosti, v poušti strnulých přání a mrtvých snů. Stával tam i tehdy, když náš svět ještě nebyl, a bude tam stát, až už nebude.
Ani zasvěcení o něm nemluví, neboť je zbytečné mluvit o tom, co existovalo vždy a čemu je lhostejné naše včera, dnes i zítra. O tom, čemu se sen a skutečnost, den a noc, muž a žena, dítě a stařec, žár a chlad, život a smrt jeví jako podstatat nerozlišitelného jediného…
Asi takhle by se dal popsat artefakt ležící uprostřed labyrintu. Artefakt, jež byl použit, aby uchovával tvora z patřičného času v ose nekonečna.
Uprostřed labyrintu stála totiž rakev. Bílá a celistvá. Existující i neexistující zároveň. Každý dotek jí propadal, jakoby tam vůbec ani nebyla. Žádné písmo, žádná nápověda. Bílý a prapodivný kvádr, který každého nechal v rozpacích o jeho vlastní příčetnosti.
Pro tento objev zemřelo šestnáct únosců, kteří byly využiti jako pokusná morčata kosmetické společnosti, neboť rakev byla položena na prapodivné šachovnici, kdy černá se míchala s bílou a bílá s černou jako reklama, která by hnula nejmenovanému německému vůdci žlučí.
Sama šachovnice totiž byla pastí, kdy každý s dílků obsahoval svůj vlastní příběh a pouze pár z nich bylo cestou k vytouženému cíli. Pokud člověk vstoupil na správný, nestalo se nic, ale pokud jeden sešel z cesty…
Proměnit se v prach, trpět nekontrolovatelným strachem vedoucímu k útěku, neodolatelná chuť vzít si svůj vlastní život, nekontrolovatelný smích, spatřit své nejhorší obavy, zapomenout na aktuální situaci, ve které se jeden nachází… Každá kostka představovala něco jiného. Něco co plně znehodnotilo status života, neboť stačilo sebemenší pochybení a dotyčný zemřel.
Sedmnáctým pokusných morčetem byl díky ubývající pokolení únosců Runeho otec. Co však nikdo nečekal, že se k šachovnici rozběhne právě náš hlavní hrdina. Na rozdíl od ostatních díky měsíčnímu světlu viděl něco, co ostatním zůstalo skryto. Rudá nitka osudu, totiž právě v tuhle chvíli oběsila sudičky, aby se mohlo naplnit to, co přislíbeno bylo celá tisíciletí.
Rune, rozhodně následoval cestu jako smyslů zbavený, až nakonec jeho ruka spočinula na bílém kvádrů, který pod jeho rukama nezmizel. Právě naopak. Pozměnil svou konzistenci k podobám křišťálu, kdy všichni ze zbývajících přihlížejících mohli nakouknout do útrob tajemna. V rakvi ležel mladík v bílém pohřebním kimonu s vlasy jako sníh. Pohledný jak prostitut nejvyšší třídy a bledý tak, že i Sněhurka by se mohla hanbou zahrabat. Dobře, přeháním, ale co jiného napsat, když v tu chvíli šestileté dítě, jehož memoáry to jsou, ztratilo vědomí?
Duše spícího se v tu chvíli totiž přilepila k dítěti natolik pevně, že plně převzala jeho vědomí. Říkejme tomu jak chceme. Stařec vnikl do dítěte, zneužité dítě, farář našel novice… Avšak reálný název to má pouze jeden - Plné posednutí, kdy i pouhý střípek jeho schopností stačil k tomu, aby střed labyrintu pokrývala krev a aura zoufalství…
Z vyprávění bylo jasné, že se malý Rune svezl na šachovnici jako král při slůvcích “šach mat”. V tu chvíli na scénu dorazila prababa, jako fúrie z legend o Héraklovi. Zmohla se však pouze na to, aby se svými kumpány čapla Runeho i jeho rodiče a odnesla je vstříc světlým zítřkům pryč z labyrintu, který se začal bortit sám do sebe.
~
Rune se probudil až za několik dní s hysterickým řevem, jelikož na jeho posteli seděl muž v bílých šatech a rudými klikyháky pokrývajícími kůži, kterého jak se zdálo nikdo další neviděl. Další hysterický záchvat pak následoval u zrcadla, neboť si myslel, že opět vidí někoho, kdo tam ve skutečnosti není. Viděl však pouze sebe.
Po eskapádě s labyrintem se jeho zjev poněkud změnil. Kdo ví jestli za to mohlo posednutí, či samotné spojení s artefaktem v podobě rakve, ale poněkud vyblednul. Ne, že by ztratil veškerou barvu svého těla - heterochromie v jeho očích zůstala, ale jeho uhlově černé vlasy někdo nejpíše louhoval v peroxidu smíchaného s pracím práškem Lanza ať je bílá ještě bělejší. Stejně dopadla i jeho kůže, byla bledší a na mnoha místech úplně ztratila pigment…
—-
Soužití s někým, koho ostatní nevidí bylo zprvu velice zvláštní, záhadné, děsivé i vzrušující. Rune si na jeho přítomnost zvykl poměrně rychle. Dokonce zvládal i sem tam vyrozumět tomu o čem je vlastně řeč. Duch, který se s ním spojil se jmenoval Xiang Yè zdvořilostním jménem Yuèhuāng. Což mladé médium dovedlo k tomu, že mu prostě, sprostě a zkráceně začal říkat Yue. Bylo to jednodušší, než si věčně lámat jazyk, nehledě na to, že tak alespoň spolu s rodiči a prababi přišli na to, odkud vlastně tato duše pochází. Najít však někoho zdatného v tomhle jazyce, nehledě na možnost poskvrnění dialektem bylo poměrně složité.
Oh, ano. Rodiče nyní zůstali doma. Ne, že by je již nebavilo prohledávat starobylé ruiny, ale nalezli si novou úchylku, kterou byla rakev uschovaná v katakombách jejich sídla. Snažili se přijít jak artefakt rozpečetit. Kdo je uskladněn v jeho nitru? Z jakého času se tohle dochovalo? Proč je to spojeno s jejich synem? Proč pouze on může určit, kde artefakt s tělem zůstane? Jak je možné, že i on nemá povoleno jej otevřít? Otázek bylo tolik, že i strýček Google by to vzdal a zajel si raději na dovolenou…
Léta plynula a hlavní hrdina příběhu přicházel o mnohé. Jak by také ne, asi by nebylo moudré, aby se někdo takový toulal v normálním i nenormálním světě. Stal se z něj v podstatě vězeň s výhodami. Domácí vyučování, nejlepší učitelé, měl v podstatě vše o co si řekl, ač za to zaplatil neskutečnou daň v podobách, že nemohl opustit sídlo.
Nejhorší však byly schopnosti media, které se celkově probudili po incidentu s labyrintem. Sic tak dokázal vidět Yueho, ale pouze u něj to nezůstalo a tak se mnohokrát stávalo, že Rune ležel v posteli zahlcen deliriem a celkovou únavou. Yue se tak velmi brzy naučil zahánět ostatní duše stranou, aby jeho věznitel, či zachránce nebyl v žádném ohrožení života.
Díky výuce starého jazyka využívaného ve staré číně se po čase dokázali oba domluvit, ale ani jeden z nich nevěděl co se vlastně vůbec děje. Yue si na svou smrt, labyrint ani artefakt rakve nepamatoval a svůj život měl kompletně až na pár útržku zamlžen. Rune naopak Čínu a její magický potenciál studoval, stejně jako jeho rodiče, ale spojit si útržky času se jim prostě nedařilo. Nikdo nevěděl jestli coven, který v tom čase vznikl i nadále existuje, nebo vymřel v historii…
—--
Období vzdoru a rebelie bylo nevyhnutelné. Co taky čekat u někoho, kdo nemohl vykročit dál, než do míst, kde končil pozemek jeho rodu? S ochrankou neustále za patami by si toho nikdo nemohl moc dovolit, ale to by nesměl patřit k rodu Arges. Artefakty v podstatě leželi po celém sídle a díky zapiskům v denících rodičů i prababi bylo až neodolatelné je nezačít používat, či využívat.
Utekl mnohokrát a mnohokrát i selhal.
Většinu svého času tedy strávil na internetu. Nebyl to však influencer, či nějaký rádoby člen slavné komunity. Právě naopak. Skrýval se za oponou her a to ne jen těch grafických, ale také textových. Díky všemožným knihám rodinné knihovny měl slovní zásobu na dost vysoké úrovni a fantazie rozhodně nestála k zahození. Pod svým anagramem Aure Grisene Sær vydal mnoho povídek, přičemž většina z nich vyhrála nějakou cenu a tak s postupem času započal zkoušet rozesílat svá větší díla k několika vydavatelům.
Během let se z jeho anagramu stalo synonymum pro fantasy Young Adult knihy, které převraceli žebříčky prodejnosti. Kdo ví, třeba za to mohl fakt, že autor svou přítomnost velice dobře skrýval. Žádné autogramiády, žádné záznamy, žádné webové stránky, xicht knihy, či jiné sociální sítě… Co se však zapřít nedalo byl jeho spisovatelský um. Jakoby všechny příběhy spíše prožil, než aby je vymýšlel. Co taky čekat od titulů s názvy: Život s imaginárním přítelem, Prokletá duše, či Syndrom média?
Bylo by asi vhodné říci, že jeho plnoletost změnila mnohé. Rodiče jej už nemohli držet pod zámkem jako Šípkovou růženku a on tak měl možnost odejít, kterou také využil a to vcelku rychle. Nejprve toužil po svobodě. Podívat se do světa. Podívat se na místa o kterých snil. Čína, Japonsko, Londýn, Aljaška… Nikde však nezůstal dlouho. Pokaždé, když se o to pokusil se cítil svázaný a spoutaný přesně, jako v dobách svého dětství. Avšak čím více cestoval, tím více se podílel na výzkumu toho, co cestovalo s ním.
Z Yueo se stal v podstatě jeho nejlepší přítel. Nesdíleli spolu pouze vzpomínky, emoce, či věci, ale také tělo, které bylo Yuemu k mání v dohodnutých intervalech. Mluvili spolu o všem i ničem. Byly tu jeden pro druhého. Yue pro něj nebyl jen přítelem, ale spíše pilířem, který jej v těch nejtěžších časech držel nad vodou. Jak by také ne? Matka i otec se spíše starali o výzkum, než o svou vlastní krev a prababa Asger? Jistě chvíle s ní byly dokonalé, jakoby skutečně měl rodinu, ale… Ta u něj nemohla být čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu tak, jak by měli rodiče. Ve většině času byl tedy pouze Rune a Yue a k ním jako přídavek nějaký učitel, či člen ochranky.
Výzkum, cestování… Nebylo zbytí, neboť na řadu přišla další ze zastávek jejich společného života. San Hillesh. Tomuhle městu a jeho okolí se chtěli oba vyhnout po co nejdelší čas, neboť se zde koncentruje největší část magického i protimagického osazenstva. Medium při smyslech s neznámým artefaktem, který skladuje čínskou mrtvolu zrozenou před několika tisíci lety? I prosťáček by si domyslel, jak tohle vše může dopadnout.
Nejideálnější způsob jak se dostat dovnitř a nebýt plně zpozorován se poukázal plán s přístavním městem Marawlo. S autem, či vlakem bude dojezd k hlavnímu městu do hodiny a v okolí se také dají najít vodítka, který by snad mohla vést k vytouženému cíli.
Práce spisovatele pak tomuto plánu dodá na výši, neboť bude mít možnost klást nevšední otázky a pokládat omluvu při načapání v místech, kam by se jiní neodvážili.
Právě zde si Rune pronajal jeden z menších domků na okraji města, kam se chystá na nějaký čas nastěhovat…
Dodatek
Xiang Yè 翔葉 zdv. jm. 月衁 Yuèhuāng. To jest jméno duše, které by se dalo ze staré čínštiny přeložit jako: Osamělý list plující větrem za krvavého měsíce. Z toho co se dá odkrýt ze střípků, na které si Yue vzpomněl býval jedním z mágů sloužící přímo císaři. V těchto řadách však bylo jen pramálo reálných uživatelů magie. Většina z nich patřila k šarlatánům, kteří pomocí charisma a řečnického umu nabírali na síle. Nebylo tedy divu, že císař, jež prahnul po nesmrtelnosti během několika desítek let zemřel na otravu živým stříbrem.
Jeho nástupce však tuto ideu nevlastnil a vydal rozkaz k zabití těchto lidí, což se mu tak úplně nepovedlo. Přežilo totiž pár vyvolených, kteří se stáhli z císařského paláce. Mezi nimi byl i Yue.
Během několika let přeživší nabírali na síle, neboť do svých řad zvali další u nichž se projevil um v magických ohledech. Každý starší si vzal pod křídla nezkušeného novice, kterého tak mohl vyučit. Ani Yue nebyl výjimkou. Svého studenta si však nepamatuje, stejně jako časy následující.
Mlha jež zakrývala mysl byla silná, silnější, než by se mohlo zdát, až tak, že přirozenost vzala za své. Rune i Yue začali spekulovat, že za touto mlhou vězí sám artefakt, či délka doby, kdy byl v artefaktu uvězněn.
—-
Xiang je starší než by se na první pohled mohlo zdát, ale ne zas tolik, aby to plně odvádělo pozornost od jeho mladických rysů. Stejně jako Rune jeho hlavu pokrývají bílé vlasy, ale ty jsou změněny nejspíše nějakým druhem alchymistického elixíru. V jeho tmavých očích se jiskří inteligence se špetkou kousavého humoru. Tělo má pokryté krvavými ornamenty, jež by mohli značit mnohé, ale popravdě se ani jeden z nich neshoduje s magií, kterou sám o sobě využívá.
Magii, kterou Xiang vlastní sám popisuje jako magii Duše. Jedná se o spojení krvavé magie a nekromancie, kdy při obětině vlastní krve může vyvolat duši, která pak plní jeho rozkazy. Duše takto vyvolaná je spíše ozvěnou původu, neboť sama nemá plnou mysl proto, aby mohla sama komunikovat či myslet. Nejspíše a právě proto jsou tyto duše ovladatelné pouze jednoduchými slovy, které ve staré čínstině vlastní pouze jednotnou slabiku.
V jeho staré domovině byla tato schopnost velice obávaná, neboť v každé čtvrti existoval dům rakví, ve kterém se vytvářely papírové panenky do pohřebního průvodu. Mág tohoto typu magie měl tak poměrně široký rozsah působnosti. V dnešní době s ní zvládne alespoň pár salónních triků, které sice neublíží, ale jsou minimálně schopné k tomu, aby plně odvedly pozornost.
—-
Xiang je velice inteligentní a nedělalo mu problém naučit se faerštině, kterou se mluvilo v Runeho životě. Zatímco se on učil rodný jazyk živáčka, Rune se naoplátku učil starověké čínštině. Spolu pak pokračovali s angličtinou, dánštinou a norštinou… Kdo by jen řekl, že učit se jazykům s duchem, který je Vám věrným rádcem bude tak jednoduché?
Samostatně však ovládá také jazyk Vocaris, který vznikl z původního jazyka světa. Magii s ním spjatou však neovládá. Učil se jej… Proč jen vlastně?
Profil na echo @aure
Fantasy World