Naia je klidná, intuitivní a empatická žena, která dokáže cítit emoce druhých i rytmus světa kolem sebe. Lidé ji vnímají jako vyrovnanou, ale ve skutečnosti se neustále kontroluje, protože se bojí své vlastní síly. Má duši dobrodruha a touží poznat svět za hranicemi svého ostrova, přesto se někdy cítí ztracená, protože neví, kam skutečně patří. Je věrná a loajální k těm, které si pustí do srdce, ale nikdy nenechá nikoho, aby ji vlastnil nebo ovládal. Má praktickou stránku, ví, kdy je třeba přestat snít a jednat, ale zároveň si zachovává smysl pro krásu a mystiku světa. Ačkoliv se snaží být trpělivá, v hloubi duše v ní dřímá nezkrotná síla – pokud se dostane do situace, kdy je zahnaná do kouta, její hněv a moc se mohou stát ničivými jako oceánská bouře. Je samostatná, hrdá a odmítá být jen pasivním pozorovatelem světa. Miluje svobodu, oceán a vítr ve vlasech, ale zároveň ji pronásleduje strach, že jednoho dne její síla všechno, co má ráda, pohltí. Má hlubokou úctu k přírodě, věří v rovnováhu života a její rozhodnutí jsou vždy vedená nejen rozumem, ale i srdcem.
Na malém ostrově Bayan ng Mapun se moře nikdy nebralo na lehkou váhu. Lidé věřili, že je domovem mocných bohů, jejichž nálady určovaly osud ostrovanů. Když bylo moře klidné, znamenalo to požehnání. Když se vzdouvalo do vln a bouří, věděli, že něco nebo někdo rozzlobil božstva. Naia se narodila během nejklidnější noci, jakou kdy ostrov zažil. Nebyl vítr, nebyl ani sebemenší pohyb na hladině, jako by celý oceán zadržoval dech. Stařeny, které pomáhaly při porodu, si šeptaly, že dítě musí být obdařeno mořem. Někteří říkali, že byla požehnána samotnou bohyní vod Diwata ng Karagatan. Už jako dítě byla jiná. Zatímco ostatní batolata se brodila mělkou vodou a smála se vlnkám, které se jim přelévaly přes prsty, Naia mohla ty vlny přimět, aby se zastavily. Bylo to jen nepatrné, sotva znatelné – voda kolem jejích prstíků se chovala podivně, ne jako voda u ostatních. Když vyrostla, naučila se hrát si s kapkami deště, tvarovat malé proudy a dokonce lehce zvedat vodu v kokosové misce. Nikdy však nevytvořila nic většího než hrst vody. Stařešinové vesnice říkali, že to je dar – že ji moře miluje a bude ji chránit. Byla považována za "Alon ng Karagatan" – vlnu oceánu, dítě požehnané mořskými bohy. Den, kdy se všechno změnilo Ve čtrnácti letech byla Naia bezstarostná dívka. Milovala oceán. Byla rychlá plavkyně, dokázala se potopit hlouběji než většina dospělých a často si hrála na útesech, kde se vlny tříštily o skály. Měla všechno – rodinu, domov, přátele, smích. Pak ale přišla bouře. Byl to nejhorší tajfun, jaký ostrov zažil za poslední dekádu. Vítr kvílel mezi palmami, déšť bičoval chýše a moře se vzdouvalo do obřích vln. Lidé se snažili zabezpečit své domovy, zatímco rybářské čluny byly vrženy na pobřeží jako dětské hračky. Naia stála na břehu, její srdce bušilo jako splašený buben. Viděla, jak se její otec snažil udržet loď svého přítele, která se nebezpečně nakláněla. A tehdy, v naprosté panice, se jí zdálo, že cítí volání moře. Natáhla ruce. Chtěla moře uklidnit. Ale místo toho, aby ztišila vody, něco v ní explodovalo. Vlna – ne vlna, stěna vody – se zvedla a jako ruka božstva udeřila do pobřeží. Lidé křičeli. Lodě se roztříštily o skály. Naia si nepamatovala, co se stalo dál. Když se probrala, ležela na pláži. Všude byl písek, trosky domů, spadané palmy. A lidé... lidé ji sledovali. Ne s nenávistí. S posvátným respektem. "Obdařená." šeptali si mezi sebou. "Dcera oceánu." Nikdo ji neobviňoval. Věřili, že to byl osud, že moře skrze ni promluvilo. Ale Naia věděla pravdu. Nedokázala to ovládnout. Po té noci se změnila. Vyhýbala se moři, přestala si hrát s vodou. Její přátelé ji stále měli rádi, ale dívali se na ni jinak. Už nebyla jen Naia, byla Alon ng Karagatan, ta, která mohla přivolat vlny. Její babička, moudrá stařena, byla jediná, kdo s ní mluvil normálně. "Voda tě bude poslouchat, pokud ty budeš poslouchat ji," říkala. Ale Naia ji neposlouchala. Bála se sama sebe. Teď je jí 23 let. A stále se bojí. Ale ví, že takhle nemůže žít navždy. Musí zjistit, co vlastně je. Odkud její moc pochází. A hlavně – jak ji ovládnout, než ji ona ovládne navždy. Jednoho dne se postavila na útes, kde vždycky sedávala jako dítě. Dívala se na moře, které kdysi milovala, a poprvé po třech letech se osmělila. Ponořila ruku do vody. A voda, po všech těch letech, znovu odpověděla.
Naia Manalun je žena s exotickou krásou, v níž se odráží dědictví jejího ostrovního původu i moc, kterou nosí v sobě. Její pleť má teplý zlatavý odstín, připomínající sluneční paprsky dopadající na písečné pláže jejího domova. Dlouhé černohnědé vlasy se jí v jemných vlnách spouštějí po zádech, často lehce zvlhlé mořským vzduchem, jako by nikdy úplně nevyschly. Její oči jsou tmavé, hluboké a tajemné jako oceán v noci, s odlesky, které se mění podle světla – někdy něžné a klidné jako hladina laguny, jindy bouřlivé a divoké jako vlny před příchodem bouře. Její pohled je silný, pronikavý, odráží emoce, které slovy nevyjadřuje, a zároveň v sobě nese něco nevyzpytatelného – připomínku toho, že pod jejím klidným povrchem dříme obrovská síla. Naia není vysoká, ale její postava je pevná, pružná a vytrénovaná životem u moře – zvyklá na plavání, běhání po skalách a šplhání po palmách. Její ruce nesou jemné stopy tvrdé práce, protože není dívkou, která by si udržovala nehty čisté a hebké. Přesto má v sobě něco éterického – způsob, jakým se pohybuje, jak její tělo reaguje na svět kolem ní, je ladný a přirozený jako proud vody obtékající překážky. Naia nosí náhrdelník s modrozelenou perlou, která jako by uvnitř ukrývala pohybující se kapky vody. Tento šperk dostala od své babičky, která věřila, že perly nejsou jen ozdobou, ale kouskem samotného oceánu – zachycenou esencí mořské hloubky. Legenda říká, že perla pochází z mušle, která přežila století v srdci oceánu, a proto v sobě nese nejen krásu, ale i tichou sílu moře. Naia nevěří pověrám, ale když se dotkne perly, vždy ucítí jemné chvění – jako by v ní opravdu bylo něco živého. Když se její emoce vymknou kontrole, perla září lehkým namodralým světlem, a když se soustředí, může ji použít k uklidnění své mysli. Není to talisman, který by ji ochránil před její vlastní mocí, ale spíš kotva, která jí pomáhá zůstat v rovnováze.
Naia nevlastní žádný palác ani bohatství, ale její loď je jejím domovem, útočištěm i společníkem na cestách. "Bituin ng Karagatan", což znamená "Hvězda oceánu", je středně velká plachetnice s malým motorem, který ji dokáže pohánět, když je potřeba. https://i.imgur.com/GUdiKz0.png
Naia má dar moře a je schopná přimět vodu se pohybovat. Zvládne však pouze menší množství vody najednou a nevytvoří nic velkého. Její síla roste když nad sebou ztratí kontrolu, ovšem tím ztratí plnou kontrolu nad svou schopností.
Maja Salvador
Perla moříAmulet tlumící schopnosti vody
Profil na echo @naia
Fantasy World
Fantasy World