Povaha
Atremos znamená ve staré řečtině ničitel snů – pojmenoval ho tak čaroděj, který ho vyvolal, a byla to snad jediná dobrá věc, kterou podle něj kdy udělal. Za ta tisíciletí, co kráčí po zemi, byl již mnohokrát nucen změnit jméno, nyní se však vrátil k tomu původnímu. Nemůže říct, že by k něčemu cítil větší emoční připoutanost, i když se rád předvádí a tváří se, že ví nejvíce – což mnohdy ví, s ohledem na to, kolik toho zažil.
Má mazlíčka v podobě havrana, jehož inteligence je podle něj mnohem vyšší než inteligence většiny lidí, které zná.
Když je na lovu, projevuje se jeho pravá povaha o něco víc. Snad ze zvyku si nechává ze stínů vytvořit ohromná křídla, která ho doprovázejí – a jeho oběť stejně tak děsí, jako fascinuje.
Často zapomíná na jídlo – hlavně kvůli vlastní nechuti brát duše lidem. Byly doby, kdy si vybíral jen duše kriminálníků, ale od toho vždy jednou za čas upustí. Není moc fanouškem diet.
Nerad sebe sama omezuje – a to do té míry, že se nebojí stát na pokraji bankrotu či podniknout zcela nesmyslnou a nebezpečnou cestu (třeba do Orientu v době, kdy nejmodernějším lidským vynálezem bylo polstrované sedadlo do kočáru). Se světem nadpřirozena se střetává spíše dle potřeby než z nutnosti. Vyhýbá se problémům, ale pokud do nich spadne, nebojí se ukázat, že je zvládne.
Nedává najevo své emoce – nevidí mnoho důvodů, proč by to měl dělat. I když si mnoho nepamatuje z doby před tím, než se stal Umbreanem, ví, že byl bytostí světla – a jednou za čas se to v něm probudí v podobě jakési touhy zachovat se tak správně, jak jen Umbrean může.
Rád studuje a miluje umění ve všech jeho podobách, sám maluje ve většině známých technikách, byť na moderní věci si zvykal jen těžce... Hraje na několik hudebních nástrojů, od lyry přes piano až po housle, které označuje za skutečně vznešený nástroj. Vlastní rozsáhlou sbírku obrazů a potkal mnoho slavných umělců jen z rozmaru – na mnohé má dodnes svůj osobitý názor.
A ano, umí být velmi protivný.
Minulost
Není známo, jak dlouho Atremos existoval předtím, než se dostal na Zemi. Dokonce ani jemu samotnému není jasné, jak celý proces v nebi probíhal — ví pouze to, že padl. A při tom pádu se dostal do spárů čaroděje.
Stal se z něj ztracená duše – tedy Umbraen. Nikdy nezapomene na první moment, kdy otevřel oči ve své stínové podobě a spatřil před sebou postaršího muže, který se spokojeně šklebil. Chtěl ho ovládnout, získat a donutit páchat strašlivé činy.
První roky v kůži monstra Atremos nenesl dobře. Brzy se však naučil hledat kličky. Po pěti dlouhých letech, kdy jeho pán zemřel při „nehodě“, kterou zinscenovala Shi – hybridka magiciana a upíra – pocítil první skutečnou vděčnost. Nikdy nezapomene, jak jí byl vděčný, když její liška čaroději rozkousla hlavu poté, co si od něj vampírka vyzvedla magický luk... a on se konečně mohl posunout o kus dál.
Neměl se kam vrátit, ani netušil, kým vlastně je. Získal však cenné znalosti a také majetky čaroděje, o něž se začal starat. Ne všechno mu šlo snadno – mnohokrát se dostal do svízelí. Přesto měl život v antické metropoli, jakou byly Athény, své kouzlo. Setkal se s Aristotelem, Alexandrem Velikým i dalšími velikány, kteří už tehdy přesahovali svou dobu. Fascinovala ho filosofie i životní přístup Řeků – a později i Římanů.
Obdivoval se Thrákii, upadajícímu Egyptu i pozůstatkům po dávných civilizacích, které znal jen v nočním svitu či světle pochodní, dlouhou dobu se vyhýbal přímému vstupu na světlo, které mu bylo nepříjemné, i přesto, že jej přitahovalo jako můru k plameni.
Přesun do Říma pro něj byl přirozený. Latina se mu zdála krásnější než „rodná“ řečtina. Obdivoval arabské malby, čínské hedvábí a tajemství, která jsou pro dnešní smrtelníky dávno ztracena. Bylo uchvacující sledovat smrtelníky, jako byl Cató zvaný Zásada. Dodnes si pamatuje, jak mu šel mráz po zádech při jeho slovech. Anebo Julius Caesar, který roky unikal nehezkému osudu, než ho přece jen dostihl... Atremos byl v Římě v březnu toho roku a sledoval chaos, jaký nastal. Milostná vzplanutí, pády a opětovné vzlety – zdálo se, že republiku nic nepoloží. Ale smrtelná rána pro celý politický systém přišla dřív, než čekal.
Život ve velkých městech mu dával vše, co potřeboval – dokud nedorazilo křesťanství. Tehdy se vydal na Orient. Strávil zde několik století. Nemohl žít mezi lidmi tak jako v Evropě – vyčníval v příliš mnoha ohledech. Žil ve stínech a ti, kdo ho zahlédli, se obvykle dalšího rána nedožili. Ale bylo to fascinující. Každý vynález, meče, techniky, každodenní život – to vše bylo natolik odlišné od toho, co znal.
Když se však v 16. století poprvé objevily evropské lodě u japonských břehů, rozhodl se vrátit domů – byť s Holanďany, národem kdysi barbarských kmenů, kterým nerozuměl ani slovo. Přesto se mu podařilo skrývat se na lodi a vystoupit v benátském přístavu, kde byla loď nucena zakotvit po mnoha úskalích. Odtud se vydal zpět do Říma.
Být znovu v Itálii po tak dlouhé době pro něj bylo srdcervoucí – pokud Umbreani vůbec mají srdce. Pohled na zničené Forum Romanum, o němž věřil, že nikdy neupadne, mu jej roztříštil na milion kousků. Každé jemu známé místo bylo zničené a změněné k nepoznání. Lidé se tvářili, že jim nerozumí. Vznešená latina se používala ke kázání něčeho, z čeho on sám neměl mnoho rozumu. Lidé se snažili dosáhnout jakéhosi ideálu člověka, jenž zvládá vše.
Ve svém znechucení potkal génia – Leonarda da Vinci. Obdivoval, jak Leonardův obdiv k antice rezonoval s jeho vlastní duší. Trávili spolu hodiny a hodiny v rozhovorech. Díky němu se Atremos dozvěděl o dalších myslitelích a nakonec se vydal do kdysi nepřátelské Anglie. V Londýně objevil pro něj nový, ohromující jazyk. Angličtina mu sice připadala drsná a nedokonalá, ale zábavná a podmanivá.
Setkal se s mladíkem jménem William Shakespeare a jeho společností. Pomáhal mu s detaily míst, kde nikdy nebyl, ale snil o nich. Nebylo to, že by Atremos nikdy nelovil – ale také nikdy neměl potřebu vraždit bezdůvodně.
Svět se měnil. Baroko mu přišlo jako jedna z nejodpornějších epoch – lidé se vraceli k Bohu jako slepé stádo, aniž by se vzdali pohodlí, které přinesla doba později nazvaná renesancí.
Doba osvícenská ho příliš neoslovila. Umění a divadlo se měnilo a opouštělo klasické řecké tragédie i komedie, které tolik miloval. Hranice mezi „dobrým“ a „špatným“ se zdála být určena jen tím, kdo je hlavní postava a jak se chová.
Roky však byly neúprosné a přišla technická revoluce. Teorie evoluce otřásla společností. V té době se právě vídal s jedním mladíkem, který byl vášnivým zastáncem vědeckých debat. Dodnes si pamatuje jeho výkřiky: „Rozhodně nepocházím z žádné opice!“ Atremos mlčel. Proč by něco říkal? On si byl jistý, že člověk není.
Mezi okultními kruhy se začala probírat „nová země“. Salemské procesy se i po letech šeptaly jen potichu. Když začala první světová válka, rozhodl se vyrazit na nový kontinent.
Fascinovalo ho, že lidé v Americe měli vlastní vývoj, náboženství i skryté bohatství – zejména v Jižní Americe. Časem se ale vrátil do civilizovanější Severní Ameriky, kde strávil posledních 50 let.
Jeho dny dnes tvoří vedení papírenské společnosti, kterou musel v průběhu věků několikrát obnovit. Měl několik milenců i milenek, stejně jako nejednu vražednou touhu, vystřídanou obdobím téměř až půstu. Užíval si obyčejnost života a možnost sledovat dějiny přímo před očima.
Vyhýbal se nebezpečí i větší pozornosti – nerad by byl odhalen. Držel se při zemi a peníze z podnikání využíval jen tolik, aby si ho nikdo moc nevšímal. V případě potřeby někoho podplatil nebo zabil, ale nikdy to nedělal rád. Nejednou se ocitl na samotné hranici vyhladovění.
Dlouhý život přinesl nespočet zážitků, které zůstaly jen v jeho paměti – případně v kresbách, které čas od času načmáral a které stárly společně s ním.
Dnes vlastní menší byt, stále svou papírenskou společnost, kde už je spíše tichým společníkem, a své dny tráví touláním po městě a občasnou vzpomínkou na staré dobré časy.
Vzhled
Je to metr osmdesát vysoký, šlachovitý mladý muž v nejlepších letech – alespoň se tak zdá. Mívá rozcuchané vlasy a rozhodně není fanouškem světla. Jeho celkově bledý a temný vzhled naznačuje, že není jen tak někdo. Oči má tmavě šedé s modrými skvrnami, které nejvíce vyniknou ve světle měsíce. Jeho podstata padlého anděla se často bije s podstatou umbreana, který obvykle vyhledává stíny.
Zdržuje se právě ve stínech, odkud vyhlíží světlo – a není neobvyklé zahlédnout ho s pohledem upřeným k nebi, byť si už nevybavuje proč.
Z oblečení jej téměř vždy uvidíte pouze v černé. Nosí dlouhý černý kabát, nenápadné, nemódní boty a na zápěstí kožený proužek kůže, na kterém visí malá gema. Na ní je vyrytá volavka – symbol z doby, kdy ještě nebyl na zemi. Jde o jednu z nejstarších známých gem, kterou rozhodně nevydá z ruky.
Výraz v jeho tváři se mění jen minimálně – obvykle má nečitelný obličej s téměř neznatelnými změnami. Ty sice nastávají, ale zaznamenat je není snadné. Tisíciletí na zemi v těle zvláštní bytosti jej naučila krotit své emoce. Výraznější citové projevy jsou vzácné – a pokud k nim dojde, obvykle jde o nespokojenost či vztek.
Minimalismus se odráží nejen v jeho vzhledu, ale také ve vyjadřování – mluví velmi postaru, avšak s ledovým klidem by dokázal vyhubit celou rodinu, kterou předtím k smrti vyděsí.
Fantasy World