Arielle je ztělesněním ticha. Ne proto, že by nemluvila, ale protože její přítomnost sama vytváří dojem prázdného prostoru, jako by se kolem ní zvuk tlumil a svět zadržoval dech. Na první pohled působí klidně, téměř vyrovnaně, ale pod tím klidem se skrývá neustálé napětí. Je to neklid duše, která se bojí vlastního odrazu. Její magie, která ji proklíná, formovala celý její psychický vývoj. V dětství se naučila být neviditelná, ne kvůli plachosti, ale proto, že svět kolem ní se vždy měnil v děs. Dlouho žila v přesvědčení, že chyba je v ní, že všechno zlé, co lidé kolem ní cítí, je odrazem jejího nitra. To v ní vytvořilo hluboký pocit viny a naučilo ji mluvit jen tehdy, když musí. Každé slovo pečlivě váží, jako by mohlo ublížit. Když mluví, dělá to tiše, s rozvahou a zvláštním klidem, který působí upřímně, ale i trochu znepokojivě. Arielle má silný smysl pro empatii, i když ji neumí otevřeně projevit. Její způsob pochopení druhých je intuitivní, cítí jejich bolest, aniž by musela slyšet jejich příběh. Místo soucitu ji to spíš rozkládá zevnitř. Často se vzdaluje lidem, které má ráda, protože věří, že jim tím ulehčí. Když se k ní někdo přiblíží, začne se bát, že uvidí, co nemá, ne její tvář, ale to, co v nich samých vyvolá její přítomnost. Když je v klidu, působí téměř étericky. Tichá, zasněná, ztracená v pozorování detailů. Ráda sleduje pohyb světla, drobná zvířata, šumění větru. Tyto chvíle jsou pro ni jediným útočištěm, kdy dokáže být sama sebou, aniž by musela skrývat své prokletí. Ale jakmile se v ní zvedne vlna emocí jako strach, smutek nebo hněv, magie se probouzí. A ona to cítí. Tlak za očima, chlad pod kůží, zpomalený dech. Není to ztráta kontroly, spíš přetlak bytosti, která se snaží udržet pohromadě něco, co se rozpadá. Navzdory své tichosti není slabá. Arielle má zvláštní druh vnitřní odvahy, ne hrdinství, ale houževnatost člověka, který už se dávno smířil s tím, že ho svět nikdy nepřijme. Neprotestuje, nebojuje, ale prostě jde dál. Každý její krok je malý akt vzdoru proti osudu. Nepotřebuje uznání ani pochopení. Touží jen po chvílích, kdy může být viděna taková, jaká opravdu je, bez masek, bez magie, bez strachu. K lidem, kteří si její důvěru získají, se chová nesmírně loajálně. Je tiše ochranitelská. Nikdy to neřekne nahlas, ale projeví to gestem, pohledem nebo prostou přítomností. Zrada ji dokáže zlomit, ne rozčílit. Ublížení bere osobně, i když to nedává najevo. Není mstivá, ale bolest si nese hluboko a dlouho. Arielle působí jako ztracené dítě i jako někdo, kdo ví víc, než by měl. Její svět je plný rozporů mezi světlem a stínem, klidem a strachem, realitou a iluzí. Každý, kdo ji potká, má jiný dojem, jiný obraz. Ale v jejím nitru je pořád jen jedno jediné přání. Aby někdo konečně uviděl ji, ne svůj strach.
Arielle se narodila v tichém a chladném kraji na okraji severních území, v malé vesnici, která nikdy neměla jméno v mapách. Byla jediným dítětem dvou cestujících učenců, kteří se zabývali pozorováním magických jevů. Její matka byla lékařkou, otec zapisovatelem. Oba věřili, že magie je jen jiná forma přírody, a ne dar nebo prokletí. Když se Arielle narodila, byla zvláštně klidná. Neměla typický pláč, ani první dny po porodu neprojevovala téměř žádné emoce. Lidé ve vesnici to považovali za znamení. Někteří za požehnání, jiní za varování. První známky jejího prokletí se objevily kolem čtvrtého roku života. Kdykoli ji někdo cizí spatřil, zachvátila ho panika nebo zmatení. Někteří utekli, jiní omdleli, další začali křičet. Rodiče si nejdříve mysleli, že jde o nepochopení, ale postupem času zjistili, že reakce jsou vždy jiné. Každý viděl něco jiného. Když to pochopili, uzavřeli ji do bezpečí domova. Matka jí zakázala vycházet, otec přestal zvát hosty. Arielle rostla v domě, který byl tichý a prázdný, s okenicemi zavřenými dnem i nocí. Učila se číst a psát, pozorovala nebe z mezer v závěsech, hrála si s drobnými stíny na stěnách. Jediným přítelem jí byl kocour, který ji nikdy neopustil, i když se ostatní zvířata od ní držela dál. Když jí bylo devět let, stala se tragédie. Její matka zemřela při pokusu o vytvoření ochranného amuletu. Otec tehdy zůstal zničený a začal pít. Arielle se poprvé pokusila utéct z domu, ale skončilo to špatně. Vesničané ji spatřili a několik z nich se zhroutilo strachem. Když se vrátila, našla otce mrtvého. Napsal dopis, který nechal na stole. Prosil ji, aby odešla z domu a našla někoho, kdo jí pomůže porozumět tomu, co je. Od té doby putovala sama. Několik let přežívala mezi zříceninami a lesy, obklopená tichem, které jí bylo vlastní. Někdy ji lidé zahlédli na dálku a šířili zvěsti o dívce bez tváře, o zjevení, které přináší halucinace. Tyto příběhy se časem staly legendami a ona sama se naučila skrývat. Ve dvanácti letech našla v ruinách starého chrámu předmět, který se stal jejím útočištěm. Byla to čelenka, pokrytá stříbrnými liniemi a zbytkem světla. Když si ji nasadila, pocítila poprvé klid. Zrcadlo, které dřív odmítala, jí konečně ukázalo tvář, která byla její. Od té chvíle se magie kolem ní utišila. Čelenka se stala její jedinou ochranou, ale zároveň břemenem, protože její síla není nevyčerpatelná. Poslední tři roky žije v ústraní poblíž lidského města, kam chodí jen zřídka. Přes den se vyhýbá lidem, po nocích se učí, jak zvládat svoje schopnosti. Čte knihy, které zanechali její rodiče, zapisuje si sny a snaží se pochopit, jestli její prokletí má smysl. Občas se přiblíží k osadám, aby poslouchala rozhovory a zjišťovala, jaký je svět, který ji odmítl. Nikdy neměla opravdové přátele, ale párkrát se setkala s lidmi, kteří ji neodmítli hned. Většinou šlo o poutníky, kteří nevěřili na magii, nebo o děti, které ještě nepoznaly strach. Těm se usmívala, i když věděla, že si ji brzy přestanou pamatovat. Dnes je jí patnáct. Působí tiše a odtažitě, ale v jejích očích je stále něco, co připomíná zbytky světla z doby, kdy věřila, že všechno půjde napravit. Nikomu už nevěří naplno, ale stále doufá, že existuje někdo, kdo ji uvidí takovou, jaká je. Ne noční můra, ne prokletí, ale jen dívka, která chce být součástí světa, i když do něj nepatří.
Arielle působí tichým, čistým dojmem. Je drobnější postavy, štíhlá, s pohyby lehkými a opatrnými, jako by se snažila být co nejméně vidět. Měří kolem 155 centimetrů. Ramena má úzká a držení těla klidné, lehce předkloněné, což vytváří dojem křehkosti. Obličej má jemně oválný, s vyváženými rysy a hladkou světlou pletí, která snadno chytá chladný odstín, když je venku. Na tvářích má přirozený ruměnec, zvlášť v zimě nebo po pohybu. Její rty jsou světle růžové, úzké, často sevřené, jako by váhala, než cokoli řekne. Oči má středně velké, šedozelené s teplým podtónem, který se v odrazu světla mění do stříbrna. Jejich pohled bývá zamyšlený a hloubavý. Často se nedívá přímo, spíš pozoruje svět okolo, jako by poslouchala i to, co není slyšet. Když se usměje, udělá to jen nepatrně, ale vždy působí upřímně. Vlasy má dlouhé, rovné, světle hnědé se zlatým leskem. Obvykle je nechává volně spadnout přes ramena, jen přední prameny má zastrčené pod čelenkou. Na světle působí téměř medově a v pohybu se jemně třpytí. Pleť je hladká, bez pih, s chladným tónem a drobnou jizvičkou pod levou čelistí, kterou zakrývají prameny vlasů. Nehty má krátké a čisté, ruce jemné, trochu ztvrdlé od cestování a zimy. Mluví klidně a tiše, hlas má měkký, s jemným zabarvením, které působí uklidňujícím dojmem. Směje se málokdy, ale když ano, zní to jako tichý výdech. Oblečení nosí jednoduché, praktické, převážně v tlumených barvách. Nejčastěji vrstvy šedé, modré a hnědé, s vlněnou čepicí nebo kapucí, která jí spadá až přes čelo. Boty i kabáty jsou starší, ale čisté. Vyhýbá se šperkům, jedinou výjimkou je čelenka, kterou nikdy neodkládá bezdůvodně. Čelenka je z tmavého kovu se stříbrnými linkami. Na středu má drobný, mléčně bílý kámen, který působí, jako by v sobě držel světlo. Když si ji sundá, její vzhled se začne měnit – rysy ztrácí ostrost, obrysy se rozplývají a kdo ji vidí, vnímá něco jiného než před chvílí. Proto ji Arielle nosí stále, i když ji někdy tíží. Celkově působí křehce, ale ne slabě. Je v ní zvláštní klid a hloubka, která nutí okolí zpomalit, i když si to sama neuvědomuje.
Ariellina magie je vzácný druh iluze, která se nerodí z vůle ani z naučeného umění. Je spjatá s její duší. Každý, kdo Arielle spatří, neuvidí její skutečnou podobu, ale promítne si do ní svůj nejhlubší strach. Obraz, který lidé vidí, je pokaždé jiný. Pro jednoho je démon, pro druhého stín, pro jiného ztracené dítě. Nikdy se neukáže stejně dvakrát. Tato magie nereaguje na kouzla ani na fyzický kontakt. Dotýká se vnímání. Vstupuje do vědomí druhých a překrucuje to, co rozum považuje za skutečnost. Nejsilněji působí na ty, kteří mají strach nebo vinu. Kdo je klidný, vidí ji méně zkresleně, ale i tehdy je v ní něco neuchopitelného. Magie se probouzí s jejími emocemi. Když je Arielle rozrušená, vystrašená nebo cítí ohrožení, vzduch kolem ní se stáhne, světlo se láme a prostor získá nejasné okraje. Lidé v jejím okolí cítí tlak, jakoby se svět ztišil a odklonil. Iluze se zesiluje s každým tepem. Když je klidná, magie spí. Někdy se stáhne natolik, že ji dokáže ukrýt úplně. Ale jakmile její myšlenky znejistí, obraz se znovu rozpadne. V těch chvílích nedokáže odlišit, co vidí svět a co cítí ona. Tento dar, který se zrodil jako obranný mechanismus, ji zároveň ničí. Vyčerpává ji fyzicky i psychicky. Po silných projevech bývá bledá, třesou se jí ruce, ztrácí rovnováhu a někdy i vědomí. V hlavě slyší ozvěny hlasů těch, kteří ji viděli, jejich strach a křik se v ní mísí, dokud se sama neuzavře. Její magie nemá pevnou formu, nelze ji zapsat ani změřit. Je živá, dýchá spolu s ní a mění se podle jejího nitra. V lidech probouzí to, co sami skrývají. Proto ji svět nepochopil. A proto se naučila být tichá, aby nevzbudila nic, co by se nemělo probudit.
Isabella Sermon
Čelenka odrazuČelenka ticha je jemný, chladný pás ze stříbrného kovu s hladkým, oválným kamenem uprostřed, který se v tlumeném světle leskne jako matné sklo. Uvnitř kamene se občas mihne slabý záblesk, jako by v něm dýchalo světlo. Předmět je starý a jeho původ není známý. Není runový ani aktivně magický, jeho síla působí tichým, pasivním způsobem. Reaguje na myšlenkové proudy a zklidňuje narušené magické vlnění. Čelenka neuzavírá magii, ale rozptyluje ji, jako by hladila povrch rozbouřené vody. Když je nasazená, prostor kolem nositele se mírně ztiší. Světlo i zvuk působí klidněji, vzduch se stává lehčím. Magie spojená s klamem, strachem nebo nechtěnými projekcemi se ztrácí, protože čelenka přesměruje energii zpět k nositeli a přetaví ji v klid. Tento účinek není dokonalý. Čelenka tlumí magii jen tehdy, když je tělo a mysl nositele v rovnováze. Jakmile se v nitru probudí silné emoce, čelenka ztrácí vliv. Nedokáže magii zastavit, pouze ji drží na hraně, dokud má z čeho čerpat sílu. Když se síla čelenky vyčerpá, kámen zbledne a jeho světlo zmizí. Tehdy se projeví skutečná podoba magie, kterou měla držet na uzdě. Čelenka ticha se nedá replikovat ani znovu vytvořit. Její účinek je spjatý s konkrétním nositelem, a když se jí dotkne někdo jiný, její lesk pohasne. Proto se říká, že nepatří nikomu, ale vždy si sama vybere, koho bude chránit.
Fantasy World
Fantasy World