Cristina působí na první pohled jako osůbka, která do místnosti přinese život. Je společenská, přirozeně komunikativní, extrovertní a v kontaktu s ostatními velmi rychle působí dojmem, že se v sociálním prostředí cítí doma. Umí se usmát tak, že to vypadá opravdově, umí mluvit s lehkostí, a když je mezi ostatními, její přítomnost se často stává něčím, co udržuje atmosféru v pohybu. Cristina má v sobě charisma, které není naučené jen jako společenská dovednost, ale je i přirozenou součástí jejího temperamentu. Dokáže působit okouzlujícím dojmem, umí být přátelská, umí být reprezentativní, a zároveň umí být i nenápadná, když je to třeba. Je to ten typ osůbky, který dokáže být středem pozornosti, aniž by to působilo křečovitě, ale stejně tak dokáže ustoupit do pozadí a nechat prostor druhým, pokud vycítí, že to je pro situaci lepší. Velmi rychle dokáže vycítit náladu v místnosti, vnímá drobné změny v tónu hlasu, v řeči těla, v napětí, které se mezi ostatními objeví dřív, než ho někdo vysloví. Její cit pro atmosféru je téměř instinktivní, a je vidět, že v průběhu života si tuto schopnost vypěstovala nejen jako talent, ale i jako obranný mechanismus. Cristina totiž často reaguje na svět tím, že se snaží být tou, která věci vyhladí, která udrží klid, která přepne do profesionálního úsměvu, i když uvnitř zrovna není v pořádku. Je v ní zvláštní kombinace lehkosti a hluboké vnitřní kontroly, protože i když se umí smát a působit bezstarostně, její vnitřní svět nikdy nebyl tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Cristina je typ osůbky, který umí spojovat lidi. Ne tím, že by se snažila být vůdkyní, která ostatní řídí, ale tím, že v přítomnosti druhých vytváří pocit, že jsou vítaní, že mají své místo, že je bezpečné se smát, mluvit, být sami sebou. Umí organizovat, umí udržet atmosféru, umí rychle reagovat na situace a přizpůsobit se jim, a zároveň má v sobě něco, co působí jako teplo, které osoby k ní přirozeně táhne. Cristina se často stává tím, kdo drží skupinu pohromadě, kdo vyplňuje ticho, kdo zachytí trapnou chvíli a promění ji v něco lehkého, kdo včas pozná, kdy je potřeba změnit téma, nebo kdy někdo potřebuje jen nenápadné povzbuzení. Velkou roli v tom hraje její humor. Cristina ráda škádlí, ráda popichuje, a její nejčastější terč bývá bratr, protože právě s ním si dovolí tu nejpřirozenější, nejživější formu blízkosti. Její škádlení ale nikdy není zlé. Je to spíš způsob, jak projevit lásku, jak udržet mezi nimi jiskru, jak mu dát najevo, že ho vidí, že ho zná, že ho bere jako někoho, kdo je pro ni důležitý. Cristina se umí smát nahlas, umí být hlučná, umí být živá, ale velmi často se její smích objevuje i ve chvílích, kdy ji něco bolí. Humor pro ni není jen radost, je to také obrana, způsob, jak odlehčit situaci, způsob, jak nepustit ven to, co by mohlo být příliš zranitelné. A právě proto často působí jako někdo, kdo je stále „v pohodě“, i když ve skutečnosti její vnitřní svět občas krvácí. Cristina není pasivní. V jejím temperamentu je něco průbojného, něco akčního, co ji vede k tomu, že věci nenechává jen plynout. Když má pocit, že se něco má stát, dokáže tomu pomoct, dokáže do toho strčit, dokáže iniciovat situace a posunout je dopředu. Nebojí se zkoušet nové věci, nebojí se vyjít z komfortní zóny, a i když má své slabiny, v mnoha situacích působí jako osůbka, která se prostě zvedne a jde dál. Občas jedná impulzivně, někdy udělá rozhodnutí dřív, než ho domyslí, ale není to impulzivita z nezodpovědnosti. Je to impulzivita osůbky, která v sobě má energii a víru, že život se nemá jen přežívat, ale žít. Její odvaha ale není agresivní. Cristina není typ, který by někoho tlačil do kouta nebo si prosazoval věci silou. Její průbojnost je spíš o tom, že dokáže být rozhodná, že se nebojí udělat první krok, že se nebojí zkusit něco, co by jiní odložili ze strachu. A když jde o osoby, které miluje, její odvaha se ještě násobí, protože Cristina je hluboce loajální a ochranitelská. Pokud cítí, že někdo, na kom jí záleží, potřebuje oporu, dokáže se postavit před něj i v situacích, kdy by sama za sebe možná raději couvla. Jednou z nejvýraznějších stránek Cristiny je její schopnost být pro druhé motivací. Cristina je ten typ osůbky, která vidí v ostatních potenciál dřív, než ho vidí oni sami. Dokáže druhým dodat odvahu, dokáže je povzbudit, dokáže jim dát pocit, že nejsou sami, a že jejich sny nejsou směšné. Její motivace není tvrdá, není to styl „přestaň se bát a dělej“, ale spíš styl, kdy se postaví blíž, zjemní hlas, usměje se a řekne něco, co se ti usadí v hrudi. Cristina hecuje citlivě, a často to dělá i proto, že sama velmi dobře ví, jaké je to nemít nikoho, kdo by ti řekl „já v tebe věřím“. V její podpoře je něco hluboce osobního. Není to jen společenská dovednost, je to její způsob, jak dávat světu to, co sama nedostala. A právě v tom je její krása i její slabina. Cristina totiž často dává víc, než dostává, a někdy je pro ni těžké přiznat si, že i ona sama by potřebovala být někdy podržená. Umí být oporou, umí být tou, kdo stojí při druhých, ale málokdy si dovolí být tou, kdo si o oporu řekne. Pod tím vším, co je vidět na povrchu, je Cristina hluboce citlivá. Je vnímavá, jemná, a i když působí jako silná osobnost, uvnitř je snadno zranitelná, protože její citlivost není slabost, ale schopnost vnímat svět do hloubky. Cristina si v sobě nese starý pocit přehlížení, pocit neviditelnosti, který se jí usadil v srdci už v dětství. Vyrůstala v rodině, kde se důraz přirozeně kladl na muže, na bratra, na jednou převzetí “role“ po otci, a i když měla materiální zázemí, slušné kapesné, emocionálně se často cítila jako někdo, kdo je vedlejší, jako někdo, koho mají rádi jen do určité míry, ale koho vlastně nikdy doopravdy nevidí a neznají. Jako malá se snažila získat pozornost rodičů, snažila se být zajímavá, snažila se být „ta dobrá“, ale postupně pochopila, že některé věci nejsou o tom, jak moc se snažíš. A v momentě, kdy jí došlo, že se možná nikdy nestane tou, kterou rodiče budou vnímat jako důležitou, začala se od nich pomalu odpojovat. Ne dramaticky, ne výbuchy, ale tichým způsobem. Přestala se snažit. Přestala čekat. A místo toho se naučila žít svůj život mimo domov, mezi přáteli, ve světě, kde mohla být sama sebou, aniž by měla pocit, že je neustále hodnocená podle toho, jak reprezentuje rodinné jméno. Největší jistotou v jejím životě je bratr Santiago. Cristina ho hluboce miluje a je na něj náležitě pyšná. Jejich pouto je silné, plné jisker, humoru, škádlení, ale také hluboké loajality. Bratr je pro ni osůbka, která ji viděla. Která si všimla věcí, které ostatní přehlíželi. Která si všimla jejího talentu v kreslení/malování, jejího ticha, jejího vnitřního světa. Cristina je jeho oporou, chrání ho, stojí při něm, a i když ho popichuje a hecuje, vždy je to z lásky. Její hecování není kruté. Je to její způsob, jak ho tlačit k tomu, aby si věřil, protože ona sama ví, jaké je to nevěřit si. A přesto, i když mu nic nevyčítá, někde hluboko v ní existuje tiché „A co já??“ Není to závist. Není to hořkost vůči němu. Je to spíš starý pocit z dětství, kdy viděla, jak rodiče věnují pozornost jemu, zatímco ona stála vedle. Cristina bratrovi nikdy neublíží tím, že by mu to hodila na hlavu. Naopak, ona ho podporuje, protože ho miluje. Ale ten pocit v ní existuje jako malá jizva, která občas zabolí, když se jí někdo dotkne. Cristina má tendenci bolest schovávat. Neobtěžuje s ní ostatní, protože v sobě nese hluboko zakořeněnou myšlenku, že její pocity nejsou tak důležité. A právě proto je pro ni někdy těžké pustit někoho k sobě. Umí být otevřená, umí být přátelská, umí být milá, ale její nejcitlivější části jsou pečlivě chráněné. Cristina se umí usmát i se zlomeným srdcem, umí být „v pohodě“, i když uvnitř krvácí, a když ji něco zasáhne, často to nejdřív přejde lehkostí, aby to nikdo nepoznal. Teprve později, v soukromí, ji to dožene. Teprve tam si dovolí plakat, dovolit si být slabá, dovolit si být osůbkou, která to všechno nezvládá tak snadno, jak se tváří. Cristinina největší slabina je její tendence dávat víc, než dostává. Má v sobě hluboko zakořeněnou potřebu být užitečná, být oporou, být tou, která drží ostatní, protože někde uvnitř věří, že právě tak si zaslouží místo. Někdy neumí říct „ne“, protože se bojí, že kdyby přestala dávat, přestali by ji mít ostatní rádi. Někdy si nese bolest příliš dlouho sama, protože nechce být přítěží. A někdy se usmívá i ve chvílích, kdy by si zasloužila být objatá a slyšet, že je v pořádku být slabá. Její další slabinou je i přehlížení. Cristina se tváří, že je jí to jedno, ale uvnitř ji to dokáže zlomit víc než cokoliv jiného. Ignorace, nezájem, pocit, že je „navíc“, jsou věci, které se jí dotýkají hluboko, protože se jí dotýkají v tom nejstarším místě její duše. A právě proto si tolik chrání své talenty, své city a své tajemství. Protože Cristina už jednou poznala, jaké je být neviděná, a znovu to nechce zažít. Cristina je silná, protože jí nic jiného nezbylo. Ale její síla není tvrdá. Je to síla, která má v sobě něhu. Síla, která se směje, i když bolí. Síla, která druhé zvedá, protože sama ví, jaké je být na zemi. Její loajalita je hluboká, její srdce je měkké, a její schopnost milovat je obrovská. Cristina je osůbka, která se může zdát bezstarostná, ale ve skutečnosti je to dívka, která se naučila přežít tím, že se stala světlem pro ostatní. A právě to je na ní nejkrásnější. Protože i když v sobě nese bolest, nikdy se z ní nestala osoba, která by ubližovala. Cristina se rozhodla být někým, kdo dává. Kdo povzbuzuje. Kdo vidí. Kdo drží. A přesto, někde hluboko uvnitř, stále existuje ta tichá část, která doufá, že jednou někdo udělá totéž i pro ni.
Dívenka se narodila do velmi vážené kočkodlačí rodiny, která toho vlastnila opravdu mnoho. Od pozemků po haciendy. Její oči, její pohled vyzařoval zvláštní hřejivou energii, která ji ale nebyla opětovaná. Matka Isabel a otec Alejandro do poslední chvíle nechtěli znát pohlaví dítěte, ač jejich přáním byl další syn. Aby si Santiago měl s kým hrát. Při zjištění, že jde o dívku, byl ve vzduchu cítit druh zklamání, ale i tak si ji po nějaké době vzali domů. Nemohli si dovolit odložit dítě, to by mohlo zničit jejich pověst před ostatními. Ta byla pro ně dost důležitá. Oni to nikdy ani nahlas nevyslovili, ale jejich vyměněné pohledy po zjištění pohlaví dítka říkaly mnoho. Jejich prvotní starost by se dala nazvat až.. nucená?? Jako miminko se ještě nedokázala postarat sama o sebe, takže museli oni. Když plakala, trvalo, než k ní někdo došel, aby ji zkontroloval, což když brečel Santiago, byli u něj rychle. To ale jako miminko nezvládala ještě vůbec registrovat. Rostla rychle jako z vody. Jakmile dokázala lépe vnímat svět okolo sebe, začala si všímat, že je něco jinak, ale nezvládla by to ještě popsat. Kdykoliv přicupitala za matkou a chtěla jí kupříkladu říct, že ji motýlek přistál na prstě, což byl pro ni obrovský zážitek.. byla brzy zastavena se slovy, že toho má hodně. Ihned se jí vytratil úsměv z tváře a ucouvla. Otočila se a chtěla utéct pryč, ale narazila do svého staršího bratra Santiaga - ne silně, ne prudce, aby jeden z nich spadl, či si ublížil - ale jako by nárazem zapomněla na incident s matkou a věnovala pozornost jemu. „Báško, motýek byu na mým pstíku!!“ vyhrkla ze sebe s nadšením, jako by se podvědomě bála, že by mohla bít odmítnutá znovu, ačkoliv se tak nestalo. Vyslechl ji a měl radost s ní. Prožil ten okamžik znovu s ní. Když začala chodit do školky, trávila tam ráda čas. Mohla tam poznat jiné děti, povídat si s nimi a tam cítila, že je nějak viděná. Byla tam veselá, spokojená - i ostatní děti ji měly rády - ale když se vracela domů s matkou nebo s otcem.. bylo to zase jiné. To, co ještě stále bylo brzy, aby to uměla popsat. Když byla doma a bratr se vrátil ze školy, chodila za ním, chtěla si povídat a on ji nikdy neodmítl - jako jediný doma - a ona to cítila. Jednou když ve školce měli vyrobit na den matek kytičku z papíru, Cristina si na dárku dala opravdu hodně záležet. Musel být i na její mlaďounký věk dokonalý. Když pak došla s otcem domů a rozeběhla se s dárkem za zády. S nadšením matce předala dárek, který vzala s tichými slovy: „Hm, díky,“ a položila ho na stůl. Brala to několik dní jako pokrok, ale co viděla pak.. nečekala. Dveře toho dne byly polootevřené a ona se k nim přiblížila tiše. Slzy ji vběhly do očí poté co viděla, jak její dárek matka házela do koše - jako by se jednalo o nepořádek. Ihned se rozutekla do svého pokoje, zavřela dveře, lehla si břichem na postel a plakala tiše do polštáře. Matka za ní nepřišla, aby to vysvětlila, což.. to by se dost těžce vysvětlovalo. O to těžší to pro ni bylo. Od toho dne snaha získat jejich pozornost.. klesala. Nedalo se říct, že ji rodina přímo zničila, vyhnala, nebo ji ubližovala fyzicky, ale přehlížení je typ bolesti, která se dost těžko vysvětluje - a to je právě na tom nejbolestivější. Doma tak byla tišší, ač na bratra se stále usmívala a milovala ho. Když nebyla někde venku, všímala si o to více, jak se matka s otcem chovali k Santiagovi. Byl jejich miláček, jejich oblíbenec - ač byli k němu přísní, ale spravedliví. Kolikrát jen stála v pozadí a pozorovala to, co ona nikdy nezažila. Vnitřně jí to mrzelo. Přála si jejich obejmutí.. aspoň jedinkrát, ale nikdy se tak nestalo. Nezáviděla, nikdy necítila k bratrovi zlobu. Naopak on jediný s ní trávil čas, on jediný ji z rodiny obejmul, jediný, on jediný ji měl skutečně rád. Bratrovi bylo kolem osmi let - jí přibližně okolo pěti, kdy zaslechla rozhovor o tom, kým vlastně je jejich rodina, co čeká jeho - a nejspíš i jí. Jenže.. nebylo to tak, že by jí o tom někdo z rodičů řekl, ale zaslechla to, když o tom mluvili se Santiagem. Když došlo k jeho proměně, byla tam. Stála stranou, ale byla tam. Veškerá pozornost byla na něm, takže asi nikdo netušil, že tam byla. V ten okamžik si říkala v hlavě: „Bude to stejné i u mě??“ Po nastoupení do základní školy Cristina rychle zapadla i tam. Sice někteří spolužáci poznali její rodiče, ale nikdy z ní nešla aura nějakého snoba - ba naopak. Cristina byla dost přátelská a komunikativní. Nechtěla nijak vyčnívat, byla průměrnou studentkou - ač byla chytrá. Moc dobře si uvědomovala, jak by na ní bylo pohlíženo, kdyby na sebe - a její rodinu - přitáhla negativní světlo, proto se bála jakékoliv špatné pozornosti. Učila se anglicky, což ji bavilo, jazyk si celkem rychle oblíbila a chtěla se v něm zdokonalovat, ačkoliv ať se snažila jakkoliv, španělského přízvuku se nezbavila. Ve škole se tiše začala rozvíjet v kreslení i malování. Bylo to něco, co ji neskutečně bavilo. Nechtěla se tím vychloubat. Když šlo o úkol ve výtvarné výchově, dávala do něj svou duši a dostalo se jí chvály jak od spolužáků, tak i učitelů, kteří ji posílali na soutěže, kterých.. se ale nechtěla zúčastnit. Ti tomu nerozuměli, ale nenutili ji. Doma se ani nesnažila ukázat, co vytvořila, takže rodina o ničem netušila. Schovávala si vše u sebe v dřevěné bedničce, kterou měla ukrytou pod svou postelí. Tu bedničku ji vyrobil dědeček, a když ji dostala na narozeniny, měla z ní obrovskou radost, jako by šlo o něco velmi cenného. Záleží pro koho. Pro ni to mělo velikou hodnotu - hlavně citovou. Tajně si pak časem pořídila za kapesné sketchbook, kde svůj talent rozvíjela. Většina toho byla ale temnější. Postavy, v kterých byla vidět její samota, bolest z přehlížení a.. tichý smutek. Když ale nekreslila postavy, zaměřovala se na přírodu. Ta ji bavila kreslit či malovat. Malování byl pro ni způsob, jak mluvit o věcech, které neuměla říct nahlas. Jeden den si zpětně prohlížela, co všechno už má uložené v bedničce a v tom okamžiku vstoupil Santiago do pokoje. Rychle chtěla všechno schovat a stal se přesně pravý opak. Několik kreseb s přírodou ji vylétly z rukou, bratr si dřepl a stačil si něco prohlédnout. Styděla se za to a chtěla mu je vzít z ruky, ale nenechal si je vytrhnout. Pochválil ji její výtvory a jí?? Jí to zahřálo u srdce, ale stejně si vnitřně nevěřila. Ukázala mu ještě nějaké, ale nic z těch temných. Nechtěla by o tom mluvit. Nechtěla by to vysvětlovat, proto tomu předešla. Dárky.. To bylo něco, co se jí dostávalo, ač o ně nijak nestála. Od babičky jednou dostala růženec, který si uschovala a má jej pořád. Vážila si maličkostí, protože ač od rodičů něco dostávala - což bylo hlavně oblečení, či nějaké šperky, které.. ne, že by byly škaredé - spíš očekávala něco.. obyčejného. Jediné, s čím se jednou trefili, byly kvalitní barevné pastelky. Z nich měla upřímnou radost. Ostatní věci vždy přijala s úsměvem, ale mrzelo ji, že ji.. vlastně neznají. Co by ji stačilo?? Místo dárků by ji stačila láska. Místo slušného kapesného - které si z velké části spíše uschovávala - by jen stačilo, kdyby jednou matka s otcem přišli a objali ji s tím, že.. ji mají rádi. To se ale nikdy nestalo. V jejích 10ti letech přišlo něco, co čekala, ale netušila kdy. Její proměna. Nebylo to nic příjemného, sama z toho byla v první chvíli vystrašená. Stalo se to k večeru, kdy se zrovna vracela od přátel domů. Byla na to úplně sama a v proměně bíle lvice utekla do nedalekého lesa. Vrátila se na druhý den k ránu, ale opět v tichosti. Jako by se nic nestalo. Čím starší byla, tím si víc potvrzovala, že jakkoliv získat pozornost rodičů.. skutečně nemá smysl. Proto už se o to nesnažila vůbec a raději trávila čas mimo domov s přáteli, kde nebyla přehlížená. Mezi nimi nepociťovala rodinný tlak, nezájem.. nic takového. Začala tak více žít. Když náhodou přišla domů pozdě?? Nestalo se nic. Nepřicházela domů hlučně, ale stejně ji nic nehrozilo - nulová reakce. I kdyby se jí něco událo, asi by si toho ani nevšimli. Rodiče ne, ale věděla, že bratr by starost měl. Myslela si, že už má vše pod kontrolou, ale zjistila, že osud na ní koukal jinak. Zdál se to být běžný den, kdy procházela klidnou ulicí a malá holčička nedaleko ní upadla. Zareagovala rychle a rychlými kroky se k ní dostala. „Jsi v pořádku??“ optala se jí, načež dívenka měla vlhké oči. „Bolí to..“ špitla tiše a hlas se ji chvěl. Odhalila odřené koleno, které zlehka začalo krvácet. Ani netuší proč a jemně se polštářky prstů dotkla odřeniny, která.. za lehké zlatavé záře brzy zmizela. Zahojila se. Koukala dost překvapeně nejen ona sama, ale i dívenka. Neměla tušení, že to dokáže. „Jééé, jak jsi to udělala??“ optala se jí dívenka. Věděla, že musí zareagovat rychle. „Bude to naše tajemství, ano??“ věnovala dívce úsměv a ona zakývala hlavou. Poté vstala a objala ji s děkovnými slovy. Okamžitě se tak z toho stalo tajemství, které udržuje dodnes. Ne, že by se za svou schopnost styděla, ale věděla, že některé věci se nemají říkat nahlas. Od té doby se tím tajně zabývala. Hledala nějaké knihy, jakékoliv informace, chtěla svou magii co nejlépe pochopit, když už je její součástí, ale hlavní bylo, aby na to nikdo nepřišel. Jde o část identity, která nebyla nikým ovlivněná, nikým přehlížená, nikým hodnocená. Zjistila tak, že sebe léčit nedokáže, což naštěstí není takový problém při její regeneraci. Přišel čas si vybrat střední školu. Byla přesvědčována, aby šla na uměleckou, že na to má, ale.. ona si bohužel uvědomovala, že rodiče by to neschválili. Jim by se nehodilo do krámu, že by dcera osob, kteří mají mnoho majetku, mnoho peněz.. šla na tak.. obyčejnou školu?? Oni by to tak viděli. Neviděli by, že by to ona chtěla, takže aby tomu předešla.. vybrala si hotelovou školu s cestovním ruchem, na kterou ji přijali. Když už nic, tak aspoň využila svou společenskou stránku, či přirozenou dobrou komunikaci s ostatními. Na škole se naučila působit bezstarostně a profesionálně i ve chvílích, kdy uvnitř prožívala úplně něco jiného. Nastoupila tam, načež ji učení šlo dobře. Přišla ale mezi nové osůbky, do nového prostředí. Její aura a viditelné charisma ji pomohlo lehce zapadnout. Byla neskutečně upovídaná, ale zároveň nemluvila o tom, co se dělo doma. Co ji trápilo. Nechala ostatní poznat tu Cristinu, kterou chtěla, aby byla viděna. Ne, že by se nějak přetvařovala a hrála si na někoho jiného, ale je to něco.. čím se chrání. Nerada otevírá staré rány. Některé spolužačky ji vyzpovídali, protože zjistili, jakého má bratra. Spolužačkám se líbil, ale ona nechtěla mluvit za něj, nechtěla mu dohazovat holky. Občas mu o tom vykládala, ale stylem, aby byl obeznámen, ne aby šel s tou nebo s tamtou ven. To nechávala na něm, jak se rozhodne a ať to dopadlo jakkoliv.. byla připravená ho podpořit ve všem. V její plnoletosti okusovala příležitostně alkohol. Ne nic přehnaného, vždy měla nad tím a nad sebou plnou kontrolu, ale dala si. Oblíbila si v těchto letech Margaritu. Ne silnou, ale lehkou. Nikdy nepila, když by to měla zakázané nízkým věkem. Uvědomovala si, že to by sneslo na pověst rodiny špatné světlo. V jeden běžný den vytáhla bratra s přáteli do baru s karaoke a s jasným úmyslem. Mnohokrát jej slyšela zpívat a měl talent, který by neměl být promeškán. Chtěla pro něj něco, co.. jí by se nemohlo stát, ale přesto to udělala ráda. Atmosféra byla uvolněná, proto jej vyhecovala ke zpěvu, natočila jej a poslala za něj přihlášku s videem do talentové soutěže “La Voz México“. Věřila, že má na víc a pociťovala radost, když se ozvali a dostal velkou příležitost. Udělala to z lásky a víry v něj. Ona naopak nezpívala. Ne, že by neuměla, ale nikdo se ani neptal, zda to dokáže. Nikdo se nezeptal, že by si ji rád poslechl, proto svůj zpěv tajila. Měla až moc v sobě zakořeněné, že by její talent nikoho nezajímal. Jeho tlačila dopředu, zatímco sama zůstávala v pozadí, jak byla zvyklá. Zatímco bratr začal trávit hodně času na soutěžích, ona nedlouho poté narazila na muže jménem Juan - svou první lásku. V to období přišel zlom. Bratr oznámil, že se stěhuje hodně daleko - až do Kanady. V ten okamžik cítila, jako by ji někdo probodl skrz na skrz, ale.. i přesto ho podpořila s úsměvem. Protože Cristina je přesně ten typ osůbky, který umí dát druhým svobodu, i když ji to samotnou stojí kus srdce. Bratr byl jediný, koho měla, znamenal pro ni nejvíc, ale nechtěla, aby na ní poznal cokoliv negativního. Aby si cestu rozmyslel. Zvládla to dobře a on.. odjel. Vzhledem k tomu, že už poblíž neměla bratra.. brzy po jeho odjezdu se k Juanovi nastěhovala. Byl to pro ni útěk z domova. Byl to způsob, jak být „někde, kde ji někdo vidí“. Být někde, kde se cítila už úplně sama.. bylo hodně náročné. Díky němu bolest z odjezdu Santiaga zvládla překonat. Cristina s rodiči po odstěhování neudržovala nijak zvlášť kontakt. Ne proto, že by je nenáviděla, ale protože se naučila, že její snaha o vztah byla jednostranná. Oni se neozývali. Sotva odpovídali na zprávy. A Cristina, která se už jednou naučila, že nemá cenu prosit o pozornost, se o to již ani nesnažila. Je to smutné, ale zároveň je v tom i její sebeochrana. Protože někde hluboko v ní stále existuje ta malá holka, která by chtěla být viděná, a Cristina už ji nechce znovu a znovu vystavovat zklamání. Dostudovala, udělala si řidičák a pak si brzy našla práci v hotelu. Nechtěla, aby byla “jen“ ženou v domácnosti a nechala se vydržovat. Tam si konečně dovolila koupit plátna, stojan se štětci, paletu a.. odvážila se malovat. Byla milující ženou, která toho zvládala mnoho - a ráda. Starala se o domácnost, vařila, byla milující partnerkou, pracovala a stejně.. si našla chvíle na malování. Čím déle spolu byli, tím více Cristina začala toužit po rodině, svatbě.. chtěla jednoduše vztah posunout dál. Juana milovala nadevše, ale začala pomalu okolo jejich 22 letech vnímat, že.. se ji začíná pomalu vzdalovat. Když s ním chtěla mluvit, tvrdil, že je unavený. Když mu položila otázku o jejich budoucnosti.. řekl, že je na to čas. Když se jej snažila dotknout, odtáhl se. Chodil domu později, než končil. To obhajoval, že má víc práce, ač ona moc dobře věděla, že jeho pracovní pozice se za roky stále nezměnila. Trápilo jí to, ale ať se snažila jakkoliv, přišlo ji, že je to akorát horší. Až jednou.. ji oznámil, že už takhle nemůže dál, že už několik měsíců má jinou ženu. To se do jejího srdce zabodlo jako střepy. Tak málo byla od toho, aby se před ním sesypala a rozbrečela, ale.. učinila tak v soukromí poté, co ji nechal na nějaký čas dům, zatímco on bude jinde. Dal ji čas. Jen co se za ním zabouchly dveře.. pomalu si sedla na zem, chvěla se a.. nechala slzy volně stékat po tváři. Celý její život se zbořil jako domeček z karet a v prvotní chvíli neměla tušení, co má dělat dál. Plakala dlouho, jako by ze sebe vyplavovala vše, co v sobě dusila po celý život. Možná to bylo jako znamení z vrchu, ale začala tiše se zapnutého rádia hrát písnička, kterou.. zpíval Santiago. Přišel nápad, který už nezněl tak bláznivě, jak na nim jednou uvažovala ve vztahu s Juanem. Ten den si nechala vše projít ještě znovu hlavou. Navíc.. musela se nějak hodit do klidu, aby mohla něco plánovat, což ji zabralo několik dní, než pak bylo všechno rychlé. Koupila si starší auto, sbalila si své věci, ukončila práci a odjela. Ani se nerozloučila s rodinou, ta s ní stejně nebyla nijak v kontaktu. Její cílová zastávka?? Kanada.
Cristina je mladá žena vysoká přibližně 171 cm, s postavou, která působí žensky, zdravě a přitažlivě, aniž by na sebe musela upozorňovat okázalostí. Váží okolo 61 kg a její silueta je elegantní, přirozeně ladná, s jemnými křivkami, které podtrhují její ženskost i sebevědomý dojem, který z ní vyzařuje. Má jemně opálenou pleť a výrazné zelenohnědé oči, které často působí teple a živě, ale zároveň v nich občas zůstává něco těžko čitelného, jako tichá hloubka, kterou si nechává jen pro sebe. Její přirozené vlasy jsou vlnité v odstínu světlé blond, ale momentálně je má v platinovém odstínu s růžovým přechodem v délkách, což se stalo jejím typickým poznávacím znamením. Již v minulosti vyzkoušela jahodovou blond, hnědou, zrzavou, ale stejně nakonec zůstala u platinové s růžovými konečky. Celkově působí upraveně, reprezentativně a charismaticky, jako někdo, kdo se umí nést s lehkostí a přirozeným šarmem. Na jejím těle nejsou žádné viditelné jizvy ani tetování, její vzhled je čistý, jemný a působí téměř bezchybně, jako by i v tom byla skrytá část její osobnosti - potřeba působit v pořádku, i když se uvnitř někdy necítí stejně.
Má vysokou hotovost, oblečení, plátna, stojan s věcmi na malování, staré své kresby/malby a největší cennost je pro ni stříbrný náhrdelník v podobě křížku, který dostala od bratra. Používá mobil značky Iphone 14 tmavě modré barvy s průhledným krytem. Má na něm málo notifikací a má skoro pořád zapnutý tichý režim. Na zamykací obrazovce má fotku přírody, na odemčené obrazovce fotku pivoněk. Vlastní auto značky Porsche Cayenne, rok výroby 2014, odstín tmavá modř. V něm má: - starý růženec v přihrádce, který dostala od babičky - Má uložený playlist „Casa“ s mexickými písněmi. Pouští si ho, když se jí stýská. Nikdo o něm neví - V přihrádce má malý látkový sáček se skořicí. Její auto tak voní lehce sladce a teple - U zpětného zrcátka má pověšený tenký křížek (jako symbol víra a ochrany) - A na klíčích od auta má klíčenky v podobě lvice i lva (symbolika jí a bratra) https://i.imgur.com/Ndwzw9D.jpeg
Ovládá léčivou magii, která se projevuje jemným dotekem, zlatým zářením s vyzařující příjemnou teplou aurou. Dokáže léčit zranění druhých - od drobných ran až po vážnější poranění, přičemž čím těžší zranění, tím více ji to vyčerpává a může ji to oslabit. Její magie je přirozeně zaměřená na obnovu a uzdravování. Zvláštností její schopnosti je, že nedokáže léčit sama sebe, ať se snaží jakkoliv.
Cristinina kočkodlačí podoba je bílá lvice, která na první pohled působí téměř neskutečně, jako by nepatřila do běžného světa. Není to jen barvou srsti, která je světlá a čistá, s jemnými odstíny krémové a stříbrné podle světla, ale i celkovým dojmem, který vyzařuje. Její tělo není stavěné jako těžkopádná šelma, která by se opírala o hrubou sílu, naopak vypadá jako lvice, která je stvořená pro ladnost, rychlost a tichý pohyb. V její stavbě je něco elegantního, téměř aristokratického, což dokonale odráží i její “lidskou“ stránku - tu schopnost být reprezentativní, působit přirozeně krásně a zároveň si držet jistý odstup, jako by se nikdy úplně nenechala chytit do cizích rukou. Její velikost je působivá, ale nepřehnaná. V kohoutku by mohla mít přibližně kolem devadesáti až pětadevadesáti centimetrů, takže když stojí, je vysoká a výrazná, a její silueta se nedá přehlédnout ani mezi ostatními šelmami. Na délku, od čenichu až ke kořeni ocasu, by mohla mít okolo sto šedesáti až sto osmdesáti centimetrů, přičemž její ocas je dlouhý, pružný a vyvažuje její pohyby s téměř dokonalou samozřejmostí. Co se týče váhy, působí jako zdravá, silná lvice v nejlepší kondici, takže by se pohybovala zhruba mezi sto třiceti až sto šedesáti kilogramy, podle toho, v jaké fázi života a kondici se zrovna nachází. Není to těžká masa, která by se valila vpřed, je to pevná, pružná síla, která je zvyklá být připravená kdykoliv vyrazit, ať už k obraně, nebo k útěku. Srst má hustou, jemnou a na dotek by působila téměř sametově, protože bílá barva u ní nepůsobí hrubě, ale měkce, jako by byla stvořená pro světlo. V některých místech je světlejší, téměř sněhová, a jinde se může objevovat lehký teplý nádech do krémové, hlavně kolem krku, na hrudi a na vnitřní straně končetin. Její tlapy jsou velké, ale elegantní, s tlustými polštářky, které tlumí kroky, a drápy, které se objevují jen tehdy, když je to potřeba. V její chůzi je ticho, které je pro lvice typické, ale u Cristiny je to ticho ještě výraznější, protože ona se pohybuje tak, jako by se nechtěla světu vnucovat, i když v něm přirozeně zaujímá místo. Je to zvláštní paradox - její podoba je majestátní, ale její energie je tichá. Nejvýraznější částí její proměny jsou oči. Mají zelenohnědou, hazel barvu, která vypadá, jako by v sobě nesla les, slunce i stín zároveň. Někdy se v nich objeví víc zelené, jindy víc zlatavé nebo hnědé, a záleží na světle i na jejím rozpoložení. Ty oči působí neobyčejně "lidsky", a když se do nich někdo podívá, není v nich jen zvířecí instinkt, ale i vědomí, emoce a hloubka. Je to pohled lvice, která není jen predátor, ale bytost, která si pamatuje, cítí a přemýšlí. V jejím pohledu je jemnost, která se ale nikdy nezaměňuje se slabostí, protože pod ní je přítomná síla, která se neptá, jestli smí existovat. Její hlava má typické lví rysy, ale působí velmi čistě a elegantně, s jemně tvarovaným čenichem a výraznými vousky. Nos má světle růžový s tmavším okrajem, a její uši jsou menší, kulaté, s lehkým stínováním na zadní straně. Když je v klidu, její výraz může působit téměř mírumilovně, jako by se jen nadechovala světa kolem sebe a užívala si ho. Když se ale něco změní, stačí drobný pohyb uší, ztuhnutí šíje nebo nepatrné přivření očí, a je jasné, že se v ní probouzí něco mnohem staršího, instinktivního a ochranného. Cristina v téhle podobě působí jako šelma, která není stvořená k tomu, aby lovila pro potěšení, ale aby chránila. Je v ní přirozený ochranitelský instinkt, který je až mateřský, a zároveň velmi teritoriální, pokud jde o osoby, které má ráda. Její instinkty jsou v proměně silnější, ostřejší, čistší, a přesto se v nich zrcadlí její osobnost. Není to lvice, která by bezhlavě útočila. Spíš vyčkává, pozoruje, vyhodnocuje, a když se rozhodne jednat, je to rychlé, přesné a nekompromisní. V její energii je něco, co působí jako klid před bouří, protože ona se umí ovládat, ale když se jí někdo dotkne na špatném místě, nebo když ohrozí někoho, koho miluje, její proměna se stává varováním. Ne hysterickým, ne chaotickým, ale naprosto jasným. V pohybu je Cristina překvapivě tichá. Její tělo se pohybuje plynule, svaly pod srstí pracují s dokonalou souhrou a každý krok působí, jako by byl vypočítaný, i když je to přirozené. Když běží, je to jako sledovat stín, který se mění v bílý proud, a její rychlost není jen o síle nohou, ale o celkové pružnosti a lehkosti. V proměně působí, jako by se konečně nadechla. Jako by v téhle podobě byla paradoxně svobodnější než v "lidském" těle, protože tady už nemusí nic předstírat, nemusí se usmívat, nemusí být profesionální, nemusí se kontrolovat, aby nikoho nezatížila. Tady je prostě tím, kým je. Zároveň je ale její proměna také odrazem jejího vnitřního světa. Bílá lvice není jen krásná. Je i osamělá. Je vzácná. Je jiná. A stejně jako Cristina v "lidské" podobě působí mezi ostatními jako někdo, kdo umí zapadnout, ale zároveň si nese tichý pocit, že nikdy úplně nepatří, tak i její lvice v sobě nese podobnou energii. Když je sama, její klid je hluboký, téměř meditativní, a v jejím postoji je vidět, že si svět kolem sebe vnímá do detailů. Když je mezi ostatními, její tělo působí ostražitěji, ne proto, že by byla agresivní, ale protože si hlídá prostor, hlídá hranice a hlídá své bezpečí. https://i.imgur.com/mF34S3d.jpeg
- Je bisexuální, ale preferuje muže - Rodným jazykem je španělština - Má tak španělský přízvuk, který se nedá přeslechnout i v dobré angličtině - Znamením je Beran - Matka se jmenuje Isabel Cabrera Montoya de Vargas a otec Alejandro Vargas Castillo - Ex přítel nese jméno Juan Moreno Torres - Nosí na krku stříbrný náhrdelník ve tvaru kříže, který dostala od bratra, než odcestoval pryč - Přezdívá se jí Cristi, Cris, Cristinita, či Tinita (Tak jí smí oslovovat jen bratr) - Mezi její záliby patří kreslení a malování na plátna, ale nevychloubá se tím - Umí zpívat, ale nikdy před nikým nezpívá - Netančí, ale její tělo dokáže být ladné, jemné - dokonalé pohyby do rytmu - O její magii netuší vůbec nikdo - Mezi její oblíbené roční období patří pozdní jaro (Když už je tepleji - ale ne moc, kdy vše začíná kvést apod.) - Oblíbená barva je jemná modrá - Umí vařit hlavně španělská jídla - Oblíbené jídlo: Chiles en nogada (Plněné papriky s ořechovou omáčkou a granátovým jablkem) - Oblíbené pití: Chocolate caliente con canela (teplá mexická čokoláda se skořicí), jako drink má ráda margaritu (ale ne přehnaně silnou, spíš lehkou) - Její oblíbená vůně parfému je Giorgio Armani - My Way (je jemně sladký, květinový) - Její nejoblíbenější květina je Pivoňka - Mezi jejími všeobecnými oblibami vůní patří teplá půda po dešti, skořice, či rozkvetlé pomerančovníky - Když je nervózní nebo přemýšlí, nevědomky si přejede prsty po náhrdelníku na krku. Je to drobný pohyb, sotva postřehnutelný, ale uklidňuje ji
Fantasy World
Fantasy World