Minulost
Simon se narodil do rodiny dvou vlkodlaků. Matce Emily a otci Benovi. Navenek se oba tvářili, že je v jejich vztahu vše v naprostém pořádku, avšak opak byl pravdou. Klučina byl tedy již od mala svědkem hádek, rozepří a zloby mezi oběma stranami, ale bylo mu striktně říkáno, že se o tom nemá s nikým bavit. Už tady se jeho psychické problémy začaly dost rozvíjet, aniž by o tom sám tušil. Jakmile byl už trochu vnímal dění kolem, tak kdykoliv se rodiče začaly hádat, nevylézal se svého pokojíku, kde seděl opřený o postel zády ke dveřím a zakrýval si dlaněmi uši, aby nic neslyšel. Tiskl pevně k sobě víčka, kolébal se dopředu, dozadu a přál si, aby to skončilo. Mezitím si zpíval pro sebe tichounce písničku "Pluj Pluj Loďko Má," aby myslel na něco jiného. Tahle dětská písnička se s ním táhla dost dlouho..
Když začal chodit do školky, broukal si ji tichounce pro sebe, kdykoliv někdo jen zvýšil kolem něj hlas na někoho. Už se nezakrýval, ale tohle v něm zůstalo. Hrál si s hračkami a broukal si. Nedokázal si tam najít přítele, jelikož jej ostatní vnímali jako podivína. Rodiče jej ani do školky dát nechtěli, ale on je musel přemlouvat, jinak by nikdy nepoznal své vrstevníky. Díky tomu narazil na Sonnyho, s kterým pak dost trávil čas a vypadalo to, že si rozumí. Cítil se s ním dost příjemně, byl první, který Simona dokázal snad poprvé upřímně rozesmát. Dělali vylomeniny, na který se někdy i přišlo a to se jeho otci nelíbilo. Dostal od něj a nechtěl, aby se Sonnym bavil, ale Simon se ho vzdát nechtěl. Sonny jej viděl.. jinak než ostatní děti. Byl to jeho jediný přítel, takže v tomhle dost vzdoroval. Nenechal si jej vzít. Tehdy otec dokázal ještě ustoupit a krotit své pravé já.
No.. tak by to i zůstalo, kdyby se okolo jeho sedmého roku života nestal onen incident. Zakoukal se do jedné dívky - aspoň tak si to tehdy myslel - a nějaký kluk se do ní navážel a ke všemu Simona začal neskutečně provokovat, smát se poté i jemu. Neovládal se a přímo ve škole došlo k jeho první proměně. Ublížil tomu klukovi, aniž by se dokázal ovládat. Naštěstí.. tehdy ten den nebyl Sonny ve škole.. neviděl jej. Jeho rodiče museli dát dost úsilí, aby tohle nevyšlo mimo školu. Dost lidem zaplatili spoustu peněz a pak se bez delšího čekání a upozornění i se Simonem odstěhovali. Díky tomu se nestačil se Sonnym rozloučit. Zraněný chlapec na tom byl dost špatně. Jeho obličej skončil dost k nepoznání, ale aspoň si z toho nic nepamatoval. Simon si to ale pamatuje moc dobře a dlouhé noci jej to užíralo. Z toho tedy pro rodiče vyplynulo, že se bude učit doma - bez debat. Na jeho slovu nezáleželo. Bylo pro ně dost nepodstatné. Kdykoliv se něčím Simon provinil, už jako malého jej řezal páskem a zavíral do malé temné místnosti, ze které se nedalo dostat ven. Byla upravená přímo pro vlkodlaky. Nikdo jej neslyšel, jak do nich bušil nebo křičel. Díky tomu dost panikařil, srdce mu bilo jako splašené, špatně se mu dýchalo, ruce se mu třásly.. všechno, co se dá jen představit. Nebylo to jen jednou, ale opakovaně. Matka tohle nechtěla, ale jeho otec měl silnější slovo v rodině. Víc se zatvrdil od toho incidentu ve škole. Sám si to Simon vyčítal, ale otci na jeho pocitech vůbec nezáleželo. V tom cizím městě byl úplně sám, což jej taktéž užíralo. Spíš se jeho psychické problémy dost zhoršovaly než aby mizely. Jenže se s nimi snažil vypořádat sám. Tušil, že by jej stejně nikdo neposlouchal. Byl pak dost tichý. Učil se, hloupý nebyl. Snažil se být poslušný, jak se po něm chtělo, ale když místo jejich hádek si vyléval zlost na synovi, tak někdy nemusel udělat nic, aby zase skončil zavřený v temné místnosti bez oken.
Čím byl starší, tím už tohle začal brát.. jako něco normálního, ač pořád v místnosti panikařil. Panikařil, dokud nepadl na kolena vyčerpáním schoulenej v rohu. Samozřejmě, že jej to poznamenávalo. V místnosti už jako starší. A to, že musel být pořád doma, tomu už vůbec nepomáhalo. Každý den čekal, až bude moct jít aspoň na střední a vypadnout konečně byť na několik hodin z domu, jelikož nechtěl jen mít základní vzdělání. Dlouho je musel přemlouvat, ale nakonec svolili. Uvědomili si, že je vyšší vzdělání potřeba, aby jejich syn nebyl nemusel pracovat za pásem za pár korun. Věnoval škole hodně. Ne, aby všem dokázal, že je nejlepší - za což jej spolužáci neměli ani trochu v oblibě - ale aby přestal na všechno myslet. Učivo mu v tom pomáhalo, takže když nemohl spát, učil se i během noci na úkor toho, že pak bude nevyspaný. Školu vystudoval na výbornou, ale ani tak se především otci nezavděčil. Stále v něm viděl toho kluka, co ublížil jinému spolužákovi a taky mu to i rád předhazoval. Díky němu na to nikdy nedokázal zapomenout. Něco si i bokem přivydělával, aby si našetřil na řidičák a poté narozeninám i auto, což od nich upřímně nečekal.
Jednoho dne toho měl úplně dost a dost se z otcem pohádal. Normálně je bezkonfliktní typ, ale tohle už na něj bylo přespříliš. Otec jej pak napadl, ale tentokrát se bránil a i otci uštědřil pár ran. Ano, jim se to brzy zahojí, jenže v tuhle chvíli na tomhle nesešlo. To ale bylo naposledy, co jej otec dostal do té temné malé místnosti. Byl přesvědčen, že už je nikdy nechce vidět. Psychicky jej to doničilo ještě víc. Bouchal pořádně, až jej bolely klouby a krvácely ruce, jeho tep byl nehorázně vysoký, vykřičel si tam hlasivky až z toho chraptěl, slzy mu tekly po tváři, jak z toho byl v háji. Byl tam zavřený déle než kdy jindy. Víc jak den bez jídla a pití nebo i dva dny?? Není si jist do dnešních dnů. Nemohl spát, takže byl v dost bídném stavu, když se konečně otevřely dveře. Vyčítal pak matce, že jej nepustila. Že se otci nevzepřela a nezachránila jej odtamtud. Odstrkoval ji od sebe, když klečel zničený venku z místnosti s narudlýma a totálně vyděšenýma očima. Už s nimi neprohodil ani slovo. Jakmile se aspoň trochu vzpamatoval, sbalil si nějaké věci a bez rozloučení zmizel.
Samozřejmě, že trvalo dlouho, než se v rámci možností sebral, aby mohl nějak normálně fungovat. Už v jeho životě nebyla místnost, nebyla jeho rádoby rodina.. Svým způsobem to byla úleva, ale než si vůbec uvědomil, že je volný.. jednalo se o dlouhou cestu a toho, čím si prošel, se jen tak nezbaví. Je to v jeho hlavě stále. Našel si ale dobrou práci, kde postupoval v povýšení výše, neboť do ní dával víc, než by musel. V noci nemůže vůbec spát, budí se z nočních můr, proto si to kompenzuje léky, aby se udržel vzhůru, což přede všemi tají. Dělal všechno proto, aby nepotřeboval spát. Dostal se na post zástupce stavebního inženýra. Na svý bedra si spíše nakládal povinnosti místo toho, aby mu ubývaly. Dost se ničil, přepracovával, čehož si pak všiml i jeho nadřízený Finn. Tvrdohlavý Simon tvrdil, že je v pohodě, ale přitom už na pohled vypadal dost hrozně. Finn jej varoval, že pokud se něco stane, že už to bude řešit, ať chce nebo ne. No.. netrvalo tomu dlouho a stalo se. Přepracovaný, unavený, nevyspalý a psychicky zničený Simon řešil zrovna nepěknou pracovní situaci, ten den se toho nakupilo více než normálně. V jednu chvíli stál na nohou a pak šel k zemi. Jelikož Finn věděl o tom, že Simon je vlkodlak - jelikož sám byl nadpřirozený - postaral se o něj osobně, jelikož mu na něm záleželo. Bral jej skoro jako svého syna. Prospal pár dní a Finn se na něj netvářil mile. Ne, že by jej neměl za tohle rád, ale musel už razantně zakročit. Simon dostal volno, aby se zotavil a zařídil mu sezení s odborníkem, aby si měl s kým promluvit o všem. Věřil, že mu to pomůže, ale dle všeho nemá na výběr..
Fantasy World