Povaha
Povaha mladíka se odráží jak od pilířů těch špatných vlastností tak i těch dobrých. Nikdo nenosí v srdci dokonalost. A měl by se stydět za to, že se občas chová... slušně řečeno jako blbec? Furt je to jen člověk, do jisté míry. Je lidské dělat v něčem chyby. Obzvláště co se týče chování a hlavně rozhodnutí.
Rozebereme si to od těch spíše zlejších vlastností. Má hodně velký problém si přiznat, že v něčem udělal chybu. Zkrátka nerad chybuje a jde to hodně často vidět. Pokud mu někdo něco vyčte a ještě se s ním začne hádat... Nebude z toho nikdy dobré ovoce. Je dobré zmínit i to, že kdyby na tom neměl chybu jen on a dotyčný mu to bude furt házet na hlavu – pouze jemu, ty dohady budou ještě o to horší. Kdybychom si to přebrali, ale jen na chybu z jeho strany. Možná se nějakou dobu bude držet zuby i nehty jakékoliv šance, ale i tak nakonec dosáhl svých možností, kdy už se z toho vyhrabat nějak nedokázal. Chybu umí pak přiznal, ale necítí se nejlépe. Je to něco jako, když se jeden rozbrečí na veřejnosti. Cítí se přesně takhle trapně. Ještě k tomu má za to, že selhal. Což ho dokáže dorazit na kolena o to víc. Další věc co by stála za zmínění je jeho hodně lehká naštvanost. Vytočit ho, to je hrozně lehká to věc. Bohatě postačí, když se chvilku bude někdo rýpat v tématu co mu je nepříjemné a ten dotyčný skončí nejspíše s nějakým šrámem. Hold má horkou hlavu. A jak řeší věci? Je kapku nepřemýšlivý... Hlavě v situacích, když nevnímá okolí. Do všeho rovnou skočí po hlavě a problémy, které můžou nastat si uvědomí, až po nějaké době. Občas ho to stálo nějaký šrám na těle, ale ponaučení do života se hodí. Tudíž by se tohle nemuselo nutně nechávat u těch zlých vlastností. Nebude to tedy ani u těch dobrých, ale zlatá střední cesta bohatě postačí. Možná... Kvůli tomu není ani moc lehkým soupeřem. Ano, řeší sice hodně věcí s horkou hlavou, ale to neznamená, že je úplně blbej. Mozek dokáže používat, jak je třeba a v několika situacích si dokáže poradit, až moc dobře. Tudíž si klidně odnese i jen pár škrábanců či jen trochu zničenou pověst, ze které si stejně tolik nic nedělá – dokud to nebude ohrožovat jemu nejbližší osoby.
Nechme, ale teď tu horkou hlavu někde spát. I přes to je to v nitru dobrý chlap. Každý má své nedostatky, ale sám jim nevěnuje takovou pozornost, jak by asi měl. Rád vždy pomůže lidem, kteří to potřebují. Nepotřebuje na to jejich žádost ani omylem. Pozná to sám to většinou sám. Ať už si šrámy na duši či mysli nese odkudkoliv. Je to dobrák, co bude dělat psychickou oporu, i těm kteří si to nemusí zasloužit. Podle jeho uvážení – nikdo si nezaslouží psychicky trpět a už vůbec ne sám. Řídí se vždycky tím co se mu stalo. Když bylo nejhůře, také na vše nebyl sám. A rád pomůže, když na to má dostatek sil. Má tedy tu ochotu pomoci opravdu komukoliv. Občas, až přehnanou, ale není zkrátka bezcitný k druhým. No a mimo tohle všeho je dobré i zmínit jeho smysl pro humor. Bavit se dokáže a nějaký vtípky a podobné věci jej rozhodně nevytočí. Tady se tedy nemusí zrovna ten někdo bát, že by na sebe poštval naštvanou vlkodlačí nestvůru. A mimo to - není těžké si vychytat, čím je ho třeba naštvat a čím ne. Jde jen o pozornost. Nejde přece o nic těžkého.
Jak se ještě chová třeba ve společnosti by se taky hodilo zmínit. Můžeme říct, že zbytečně konflikty sám nevyhledává. Natož, aby je začal. Chová se zkrátka slušně. Tudíž... nechce se nechat jen tak vyvést z míry kvůli blbým slovům. A to se opravdu musí kolikrát držet zuby nehty, aby po někom nevyletěl. Chce si přece jen trochu zachovat erb slušné osoby. Mimo to vše není úplně velký extrovert, ale společnosti se na jednu stranu ani nebrání. Jenom jí sám od sebe nevyhledává. Pokud se tak děje, je nejspíše něco špatně. Pokud si má s někým popovídat- preferuje s ním být o samotě. Což se dá i chápat, když se jeden zaměří na jeho práci. Je na to zvyklej a lépe se mu s daným člověkem takhle i komunikuje.
Pokud se ještě zaměříme na jeho koníčky či jinak řečeno zájmy. Tak mezi to rozhodně patří hudba. Je to pro něj jistá věc, která ho dokáže jak uklidnit asi v jakékoliv situaci. Sám se jí i věnuje – přesněji hře na klavír a kytaru. Jde sice o úplně dva odlišné nástroje. A ruku na srdce si můžeme dát v tom, že mu jde daleko lépe hra na klavír – čemuž se není moc divit, když to měl jako kroužek. Na kytaru se učil sám a případně jen od pár známých, kteří mu vysvětlily základy. Další stránka je čtení knih a vedení deníku. Knihy dokáže hlavně spojit s hudbou. O to víc ho tahle činnost právě i baví. A psaní deníku, tomu nikdy moc nefandil. Nechápal ani k čemu tu je, ale asi víme jak se na to dokáže koukat teenager a jak dospělej. Teď si to nemůže na jednu stranu vynachválit, začal si ho vést od doby co byl pokousanej a potřeboval si tak vést změny, které vnímá. A nakonec se z toho stal, až takový zvyk, že si takhle zapisoval celej den. A zůstalo mu to do teď. Mimo to si takhle uchovává každou dobrou i špatnou vzpomínku, což je malé plus do života.
A jako poslední tu máme strachy a slabiny. Nikdo bez tohohle nemůže žít, že? Krom své vlkodlačí nátury, kterou z celého strachu nesnáší a tak trochu se jí i bojí – z důvodu toho, že by nechtěně pod vlivem emocí ublížil někomu komu nechce. Tak se snaží vyhýbat alkoholu a drogám. Nemá tyhle návykové látky rád a hlavně propadnout jim… Ne! Vidím v tom akorát ještě větší selhání, než v prohrané hádce. Ohledně slabin, pokud podotkneme tu jeho „horkou hlavu“. Tak je jeho psychika – jednou pochroumaná, tak ani po „zaléčení“ nezmizí úplně všechny šrámy. Stále si nosí jisté neviditelné jizvy, které se s trochou snahy dají otevřít. Plus tedy k těm slabinám připočteme tu jeho výbušnou stránku no. Není to v některých situacích úplně vhodné a někteří by toho asi dokázali i využít. Takže by se to celé mohlo nepříjemně otočit proti němu.
Minulost
Sonny, narozen 25.6., ve městě Wellington na Novém Zélandu. Matka byla původem z Itálie. Kvůli tomu se dostáváme i k jeho jménu, které je původem ze stejné země jako ona. Pokud se chceme hrabat i ve významu, kvůli kterému mu ho vlastně i dala – tak se motáme kolem slova „svatý“. Věřila tomu, že její syn bude pro ostatní v jistém slovu spasení pro ostatní, mimo to že má dobré srdce. Rodiče nebyli nějak přehnaně bohatí, ale na ten klasický a normální život to bohatě stačilo. Oba dva rodiče lidské rasy, takže něco o světě nadpřirozených a jiných bytostí neměli ani potuchy.
Rodiče ho milovali takový jaký byl, hlavně co by ve školce hodné dítě jako Santino měl asi za problémy? V téhle době rozvíjel sotva ten největší základ a učil si se hledat kamarády. Což mezi jeho první padl klučina, který seděl věčně sám. Nikdy nechápal proč, ale chtěl se mu zalíbit a chtěl se s ním spřátelit! Klučina Simon mu dával pěkně zabrat, alespoň prvních pár dní, než se mu ho povedlo vážně rozesmát. To na malého Sonnyho udělalo ještě větší dojem. Slyšet ten hezký smích, kterého se už jako malej dožadoval. Čím víc ho poznával, tím víc se ho snažil dostat i mezi ostatní. Ale to nikdy nějak moc nevyšlo. Buď se jim stranil Simmy a nebo se stranili oni jeho. Z tohohle jistého důvodu se tak trochu uzavřel jen do sebe a jako jediného kamaráda si nechal Simona. Což sice jeho rodiče dvakrát nechápali, ale nechali ho v tom. Hlavně, když viděl jak si ti dva rozumějí. Ať dělali kdo ví jako kraviny. A kolikrát za to dostali vynadáno. Ani tak je to úplně nepřestalo bavit. Za tu zábavu to rozhodně stálo! I když si z toho Sonny jednou odnesl zlomenou ruku.
Jedno z největších ovlivnění do jeho života přišlo na základní škole. A to hned dvěma ranami. Jeden týden nebyl ve škole, kvůli nemoci. A jen co se vrátil a nenašel Simmyho, tak mu to dost nehezky podrazilo nohy. Byl to jeho nejlepší kamarád a najednou zmizel jako pára nad hrncem. Nikdo nevěděl kam, i když naříkal u rodičů s pláčem, že chce aby se vrátil. Aby zjistili kde je a aby za ním jeli. V tu chvilku prvně pochopil, že ani oni nejsou všemocní. A nemůžou mu dát vše co chce. Kvůli tomuhle zlomu se o něco víc uzavřel. Pár kamarádů měl, to jo. Ale nebylo to takové jako se Simonem. Bylo to prostě jiné. A tohle „jiné“ se mu nelíbilo. Kvůli tomu, že se všech stranil a byl odtažitý si ho populární děcka začali dobírat. Až to pomalu přecházelo v šikanu. Na oko se tvářil, že je mu vše jedno, že to vše ignoruje. Ale některá slova ho vážně ranila a trhala mu srdce na kusy. Nejvíce ty narážky, že se jeho jediný kamarád odstěhoval kvůli němu. To už během začínající puberty nevydržel a nepěkně se s pár z nich porval. I přes to, že proti němu měli přesilu, tak některým z nich dokázal dát pěkně přes hubu. Mimo tohle vše se to začalo ovšem řešit s vedením školy. Nebylo to poprvé co na Santina a tuhle partičku byla nějaká stížnost. I pár spolužáků kolem si stěžovalo jak se po nich Sonny slovně oháněl, případně naopak. Tohle vedení dovedlo nakonec k tomu, že u Santina doporučili návštěvu psychologa – ne kvůli tomu, že se proti šikaně slovně snažil bránit. Ale kvůli tomu, že se uzavíral před ostatními a sledovali u něj až depresivní stavy.
V době, kdy začal psychologa navštěvovat sotva nastoupil do osmé třídy. Tudíž se i pomalu rozhodoval kam bude chtít jít dál. Jako souhra událostí mu tohle vše pomohlo. Krom pomoci, které se mu dostalo i dalšího doporučení co dělat, kdyby se mu stavy vraceli. Tak se mu zalíbilo jak jeden člověk, dokáže pomoc druhému. Jenom kvůli tomu, že se mu trochu hrabe v hlavě. Jako první krok udělal, když se mu povedlo dostat na zdravotnické lyceum. Se střední školou své zájmy ještě trochu přehodnotil a nakonec si vybral práci v nemocnici, ale kdo by mohl říct, že nějaký malý hlásek mu v hlavě nezůstal. Stále nějaký kousek něj se drží snu, aby dokázal lidem pomáhat trochu jiným směrem – jinou cestou, než se zajímat o jejich fyzické zdraví.
--
Jako doktor si vedl poměrně dobře. Byl s tím vším sám spokojený a nemohl si na nic vlastně ani stěžovat. Dosáhl svého cíle jak chtěl, pomáhat lidem kteří to nejvíce potřebují. Sice to v něm uhasilo úplně onu jiskřičku, aby se hrabal ostatním v hlavě, ale neviděl v tom nějak velkou škodu. Našel si svojí potřebnost v něčem jiném a splňovalo to jeho očekávání jak si přál. Takhle to působí jako dokonalej život, i když v oblasti vztahů to byl přesný opak. Nač jsem ale plést to.
Vše pěkné a mírumilovné nemůže přetrvat navěky. Přes to vše se to celé zhroutilo během jedné noci. Končil zrovna odpolední šichtu a trochu se ještě zdržel, takže odcházel i tak pěkně pozdě. Venku byla už tma, do toho zima. Neměl tedy důvod se nikde zdržovat, když musel jít domů pěšky. Byl už kousek od svého bytu, než se k němu doneslo kňučení. Pouliční psi, kočky… bylo mu těhlech zvířat líto. A už jenom kvůli tomu jak moc tyhle chlupáče má rád nemohl své zvědavosti dát pokoj. To kňučení znělo bolestně.
Ani trochu se nepletl, ležet tam „pes“ nebo si to spíše myslel. To že to bylo tak dvakrát větší, než normální psisko v tu chvilku neřešil. Jenom viděl jak má potrhanou plec a chtěl mu pomoc. Alespoň ho dostat na veterinu. První chyba byla vůbec, že k němu přišel, druhá že se ho dotkl. To co tam leželo byl zraněný vlkodlak. Tou ránou a bolestí byl nejspíše furt otupěný a ze strachu Santina napadl. Pokousal mu ruku a dost dlouho dobu se ho držel, než mu svitlo. Kdyby nebyl Sonny tak moc vytočený a rozrušený z toho, co mu to zvíře udělalo. Bejval by si všiml, že v očích té šelmy se něco změnilo. I přes tu bolest, kterou vlk musel pociťovat odkulhal pryč a pokousaného „civila“ tam ponechal svému osudu
Sonny to nevinné zvíře nevinil. Jen co mu v tu noc vztek přešel v pochopení tak to hodil za hlavu. Ránu si akorát nechat zašít a vyčistit. No měl to za vyřešené, alespoň do doby než si všiml, že se to úplně dvakrát nehojilo. K tomu se začalo přidávat pár dalších věcí – lepší smysli. Nechápal co se to s ním děje a hlavně proč. O to horší bylo, že netušil na koho se s tím obrátit. Věděl že každý by ho měl za blázna. To ovšem netušil, že na něj čeká ještě něco horšího s prvním úplňkem. První přeměna pro něj byla hotové peklo. Nejen že ani trochu nechápal co se děje, ale k tomu ta nesnesitelná bolest. Přeměnu sice přežil, ale v takové chvilce by byl raději za přesný opak. Jak se asi tak může chovat prvně přeměněný vlk, který ještě ani neví co se vlastně stalo.
Krom toho, že jeho byt v tu chvilku skončil trochu… asi jako kůlnička na dříví. Tak to furt byla ta lepší možnost. Zdrhl následně ven a to byla asi ta největší chyba co mohl udělat. Noc nebo ne, furt se pár lidí venku našlo. A vidět venku pobíhat něco, co má přes dva metry není úplně fajn. Ke všemu ještě ve vysoké rychlosti. Jeho záchranou tehdy bylo, že se dostal až na okraj města, kde ho náhodou odchytil jeden z dalších vlkodlaků, který byl čistokrevný. Ač s dvoumetrovým a vyplašeným pakem měl co dělat. Povedlo se mu ho zanedlouho zkrotit.
Arthur mu tak zachránil život a trochu ho zasvětil do toho všeho. Zasvětil ho do nového světa, který obyčejný člověk nemůže vidět. I přes to jak v jeho podání to vše znělo snadně, Sonny stále bojoval s nenávistí k sobě samému. A bojuje s ní vlastně, až do přítomnosti. I když se naučil s tím vším žít a dostat to nějak pod kontrolu. Nedokáže se zbavit pocitu nenávisti.
V přítomnosti kde se budeme nacházet teď se toho dost změnilo. Krom přestěhování do Kanady, do města San Hillesh a uzavření kapitoly v rodném městě, rozhodl se pro novou práci. Bál se do nemocnice nadále chodit, protože jak víme – je to práce s lidmi. A někteří jsou občas vážně na přes hubu. I když dokáže pracovat pod neustálým stresem, tak se to samé nedá říct o jeho vlčí stránce. Nerad by tím riskoval všechno, celý svůj život. Tím se jeho sen vrátil k práci psychologa. Dodělal si potřebné studium, které mu dalo trochu zabrat. Ale nakonec dostal co chtěl. Začal pracovat jako psycholog, ovšem ne čistě pro lidi. Bral si hlavně nadpřirozené, kteří potřebují pomáhat. Chtěl tak pomoc dalším, kteří měli podobný osud jako on nebo mají jen jiné problémy, ale furt patří do stejného světa. Občas dělá i výjimky a bere obyčejné lidi. Ale to jen v nejkrajnější možnosti.
Vzhled
Jako první co jednoho nejspíše zaujme je proporce tváře. Výrazná čelist, vysoko posazené lícní kosti které i se správným pohledem dokáží dát charakteru vše potřebné. Tedy na oko se může tvářit jako rozený vůdce, který se nenechá ničím jen tak rozhodit. Další co na jeho tváři jednoho zaujme je strniště – jindy jemné a jindy trochu „větší“. Na jednu stranu to může ukazovat jak pečlivou tak i nedbavou stránku vzhledu. Ale taky na jeho obranu! Oholit se umí - jenom to spíše dělá tak trochu podle nálady. Není tedy úplně přesné říct, kdy si ho jeden odchytí se strništěm na obličeji či bez něj. Díky čemuž by se nejspíše také dal jeho obličej dobře zapamatovat je právě to.
Má tmavě hnědé vlasy, které si udržuje krátké. Není úplný fanoušek čehokoliv delšího, byť jeden sebemenší pramínek mu dokáže překážet a dost jej i znervózní. Mimo to si dost dává záležet na tom jak si vlasy upraví. Občas někdo bude mít štěstí a uvidí jak je má rozcuchané – například po spánku. Ale asi se není ani čemu divit proč si na upravení téhle části zrovna potrpí. Bude mu to lézt do očí? Bude nervózní! Bude se stresovat, že se musí nechat opět ostříhat!
Oči má světle hnědé, až lehce tmavé. Záleží většinou na úhlu světla, kterou barvu mu to dobarví. K tomu můžeme připočítat i pokožku, kterou má kolikrát jemně opálenou. Stačí mu vyjít trochu na sluníčko a hle, hned chytí malinko jiný odstín.
A ve zkratce co nosí nejraději za oblečení. Není na nějaké extra uplé džíny nebo trička. I když měl za život dost komplimentů jak moc mu to rýsuje tělo. Nikdy se v tom necítil komfortně. Připadal si jako kdyby jej někdo chtěl uškrtit provazy. Tím se tedy zúžil seznam co asi tak bude nosit - budeme se držet volnějšího oblečení. U kalhot není asi o čem diskutovat, že většinu času na něm jeden uvidí džíny. Případně v pohodlí domova tepláky. Vršek vedou převážně košile či trička s krátkým rukávem. Případně pokud jde trochu do mínusových teplot tak kožené bundy. V jeho případě si kolikrát i raději vezme koženou bundu jak mikinu, když by bylo třeba.
Fantasy World